Pátek, den třináctý

(Vypráví VK)

Hluk na okraji čtvrti Mea Šearim připomíná židovskou školu a tak jsme vstávali brzo. Ti, kteří nevstávali brzo, byli probuzeni nekompromisním Františkem. Snídaně nebyla sice v podobě švédského stolu, nicméně pro naše cvičené žaludky dostatečně sytá. A pak, po vlastní ose, jsme pochodovali ke Starému městu. Dovnitř města jsme vešli po malém zaváhání Jaffskou bránou. Poté jsme se orientovali v křivolakých uličkách velmi dobře, až jsme nakonec po několika hodinách bloudění dorazili k Chrámu zesnutí Panny Marie.

Samozřejmě nebyli jsme už vůbec překvapeni, když jsme v chrámu byli přehlušeni češtinou, která se na nás hrnula ze všech stran. Byla to Aloisova výprava, která zde také trávila své pohnuté chvíle. Chrám je moderní bazilika postavená ve dvacátých létech bodrým císařem Vilémem a je vyzdobena velice hezkými mozaikami. Z chrámu jsme směřovali k Františkánské kapli poblíž večeřadla. Nutno podotknout, s malým problémem, neboť františkáni jsou zde, jako všude jinde ve Svaté zemi, velice přísní a vchod se snažili uzavřít ještě před pozdně příchozí Helenkou, která měla před mší svatou i jiné potřeby. Nakonec jsme se všichni šťastně v kapli sešli. Marie podotýká, že františkán na ni dokonce vrčel, když se snažila udržet dvířka ještě chvilku průchodná. Mše svatá, kterou sloužil pater Alois, nás však uvedla opět do vyrovnaného psychického i duchovního stavu. Zejména mohutně zpívané české písně se nesly široko do kraje a my jsme s pohnutím vzpomínali na domov. Přímluvy, které zde přednášeli jednotliví poutníci, padaly takovým tempem, že my, necvičení, jsme neměli šanci se zapojit.

Po mši jsme se nechali nalákat nabídkou prohlídky modelu Svatého města a dalších dobře organizovaných exkurzí. Sedli jsme do autobusu české výpravy, byvše nám uvolněno několik míst a pak několik hodin strávili ve zdejší dopravní špičce. Nutno říct, že jediným prospěchem z toho byla společná modlitba růžence. Model druhého chrámu, který se nachází u hotelu Holiday, je ne nepodobný Disneylandu. Zhruba stejně veliký, avšak z kamínků, takže vydrží i nepřízeň počasí. Je velice názorný. Nicméně Františka velice znechutil výklad průvodkyně, která severní sloupoví Šalamounova chrámu označila jako chrám boha slunce Apolóna. Izraelská průvodkyně Aviva ještě na závěr podotkla, že na chrámové plošině, kde nyní stojí mešita, stál první i druhý chrám a jednou tam bude stát i chrám třetí.

Další dopravní špičkou jsme se dostali do kibucu, poměrně luxusně zařízeného pro zahraniční hosty, kde jsme si mohli dát oběd. Nutno podotknout, že jsme i zde byli dostiženi oblíbenou skupinou zelenobíločepičatých černochů z Nigerie, kteří, jak je jejich dobrým zvykem a jak můžeme již z bohaté zkušenosti říci, všude vytvářejí družné dopravní a záchodové zácpy. Poté jsme se opět propletli dopravním ruchem a konečně, po čtyřech hodinách, strávených v autobuse společně s českou výpravou, jsme šťastně vystoupili poblíž Svatoštěpánské brány, abychom se vydali, svévolně, opět my čtyři o samotě, hledat Via Dolorosa. Via Dolorosa je velmi umně zapletena v uličkách Starého města a tomu, kdo se v Jeruzalémě nenarodil nebo sem neemigroval ještě před Sedmidenní válkou, není dost dobře možné Via Dolorosa bez cizí pomoci najít. My jsme tak snažili učinit pomocí několika stručných map, které jsme měli a částečně jsme uspěli. Stopu Via Dolorosa jsme zachytili, nicméně opět ztratili, avšak po delších minutách bloudění, kdy Helenka, jinak znalkyně Starého města, neboť zde již bloudí podruhé, ztrácela nervy, jsme nakonec šťastně dorazili na její konec, když jsme nepřehlédli deváté, desáté, jedenácté zastavení a zbytek naštěstí objevili v Chrámu Božího hrobu.

Boží hrob byl závěr naší dnešní pouti. Popisovat ho nemá cenu, kdo neuvidí, neuvěří. Je to pupek světa, neboť ve vlastním středu je kaple, která je jako pupek světa označována. Je hned naproti jeskyni Božího hrobu. Lidí zde bylo spousty, samozřejmě sem dorazila i Aloisova skupina a s ní spousty a spousty dalších. Nutno podotknouti, že byl pátek a že sem dorazili se svou křížovou cestou i františkáni s velikým davem a pořadatelé, kteří bratry chránili před ušlapáním a chovali se jako zásahová jednotka na Národní třídě. Marie byvše tímto zásahem odtržena od Božího hrobu tři metry před vstupem po ohromné vystáté frontě, se šla vyplakat na nádvoří. My, silnější jedinci, jsme si v hlubokém pohnutí procházeli celý chrám, který je nesmírně členitý, nesmírně zanedbaný a místy neuvěřitelně působivý. Nakonec jsme pronikli i do vlastního srdce, to znamená do vlastní jeskyně Božího hrobu. Nemůžeme ho popsat, i kdybychom chtěli, protože pravoslavný mnich, který měl právě službu vyháněče, ponechával na prodlení ve vlastní jeskyni, kam jsme byli pouštěni ve čtyřstupech, zhruba pět vteřin. Snad se tam ještě vrátíme. Velice působivá je i krypta sv. Heleny, kde byly nalezeny tři kříže, ale i jiná místa, například hrobka Josefa z Arimatie, kde jsou dokonce prázdné hroby dva a já byl v pokušení si do jednoho vlézt.

Potom po opuštění chrámu chrámů, kdy jsme se definitivně rozloučili s českou skupinou, jsme vyrazili k Jaffské bráně, abychom zamířili do našeho dočasného nového domova. Nutno říct, že Jaffskou bránu jsme nenašli, protože naše soustředění na orientaci bylo neustále rozptylováno tím, že ženy a František zabíhali do různých krámů, kde se snažili obdivovat nejrůznější předměty. František výhodně zakoupil pravý ručně řezaný betlém, který z původních několika set šekelů srazil na několik zanedbatelných desítek. My jsme zakoupili mírovou dýku pro Františka, také zhruba za čtvrtinu ceny proti původní nabídce. Zdá se, že se zdokonalujeme i ve zdejším způsobu obchodování. Pro mě to byla ta pravá křížová cesta, a když jsme opustili konečně nikoliv Jaffskou, ale Damašskou bránou Staré město, musím říct, že jsem si vydechl. Naše dámy by město asi neopustily, nebýt toho, že Arméni již prudce stahovali rolety a zhášeli pouliční světla. Cesta domů se vlekla ve znamení sporu, zda ještě navštívit v předvečer sabatu Mea Šearim (čtvrť ortodoxních Židů) a tiše tam pod okny naslouchat tklivým zpěvům. Nutno říct, že dva silní jedinci, kteří potom toužili, po příchodu do hotelu, zcepeněli a k další prohlídce se již nemají. Tím skončil dnešní den. Byl korunován telefonátem Aloisi Kánskému, kterému jsme měli zavolat. Nicméně se ukázalo, že se obešel i bez nás a s průvodkyní Avivou večeří na neznámém místě.

Doplněk: Osvěženi namlouváním našeho zvukového deníčku jsme se přes bolavé nohy vydali zhlédnout, jak ortodoxní Židé slaví sobotu. Vstup do čtvrti Mea Šearim je ohraničen barierami, které v začínající sobotě zabraňují vjezdu automobilů. Jediný zde viděný automobil (ambulance s blikajícím majáčkem) byl ortodoxními Židy provázen protestními výkřiky "Šabat, Šabat!" a téměř kamenován. Na ulicích zde bylo velice, velice živo, Židé ve svých tradičních oděvech, které jsou dost rozmanité, většinou na hlavě klobouk, nebo kožešinový štrojml, se procházeli jako na korze a někteří zahloubaně rozjímali tóru. Všichni však bez výjimky, protože jsme se poprvé v Izraeli setkali s deštěm (jemně mrholilo), měli svou pokrývku hlavy chráněnou igelitovými pytlíky. Vida genialitu vyvoleného národa! Nutno říci, že pytlíky byly i různobarevné, takže jsme viděli štrojml igelitově zelený, štrojml igelitově červený a podobně. Nálada ve čtvrti byla slavnostní, otevřeny byly pouze ješivy, ze kterých se ozýval křik opravdu jako ze židovské školy. Trošku jim závidím.