Pátek, den šestý

(Vypráví MM)

Po snídani František jménem naší výpravy poděkoval kuchaři a my s Helenkou jsme zapózovali u hotelového banánovníku, na jehož plody si Vašek marně brousil zuby. Zabránili jsme mu v hotelovém pychu. Pohledem jsme se rozloučili s Genezaretským jezerem a vyrazili jsme z Tiberias směrem na Jericho. Na kraji Tiberias jsme chtěli navštívit další rabínský hrob, ale dostali jsme se do parku s vykopávkami synagogy a turisty hojně navštěvovaným pramenem horké, zřejmě léčivé vody. Posoudili jsme tamní zbytky zdiva jako vykopávky rituálních lázní a skutečně jsme pro toto své stanovisko našli oporu v informačním letáčku.

Minuli jsme Jardenit, naše cesta směřovala dále podél Jordánu a za sebou jsme definitivně nechali Genezaretské jezero. Dorazili jsme do míst nazývaných okupovaná území. Nutno říci, že nejen zde jsme se shodli na tom, že tam, kde je země zaslíbená obydlena Židy, vzkvétá a je opečovávána. O to více traumatizující jsou opevněná místa a vojenské kontroly. Nezbývá nám, než té výjimečné zemi přát šalom. Těsně před tím, než jsme vjeli do oněch okupovaných míst, navštívili jsme vykopávky města Bet Shean. Starý zákon toto město vzpomíná jako správní centrum Šalamounovy říše a jako místo prohry krále Saula a jeho synů s Filištínskými. Ti zde poraženého krále a jeho syny přibili na vrata města. Krom rozsáhlého amfiteátru nás zaujaly ohromné sloupy, jež vypadaly, jako by je právě na zem srazil při svém posledním aktu odporu proti okupantům sám biblický Samson.

Cesta z Bet Sheanu k Jerichu, kam jsme mířili, vedla po západním břehu řeky Jordán. Museli jsme překonat několikerý zátaras i kontrolu vojenskou hlídkou. Dopadla pro nás příznivě, když vojáci viděli naše mírumilovné slovanské obličeje, pustili nás dál. Cesta po západním břehu Jordánu probíhala v diskusi, zda je nutno respektovat zákaz zastavení a fotografování, či zda lze zastavit a fotografovat. Argumenty Helenčiny a moje, jež zněly ze zadních sedadel, nakonec zvítězily. A tak z té úrodné, avšak převelice střežené části Izraele nemáme žádné fotografie. Silnici, po které jsme jeli, lemovala po pravé straně počínající poušť, po straně levé zelená pole a všelijaké stromoví.

Dvojí kontrola nás přivedla až před brány Jericha. Jericho v den, kdy jsme jej chtěli navštívit, patřilo již Palestincům a tak se zdály jeho brány pro nás tak málo přístupné, jako se musely zdát Izraelitům, když kpo čtyřicetiletém putování z Egypta došli. Byli jsme dvakrát izraelskými vojáky vráceni, avšak vůle našich mužů zvítězila jak nad ochotou ženské části posádky vojáky poslechnout, tak nad odmítavými gesty strážců bran. Vjeli jsme do Jericha díky Vaškově prolhanosti. Když selhávaly argumenty, že bychom rádi viděli zbytky nejstaršího města světa, pomohlo tvrzení, že máme zamluven nocleh v řeckokatolickém klášteře sv. Jiří, zdáli viditelném na samém vršku hory Pokušení. Františkovi se tak splnil jeho veliký sen. Po zaplacení devíti šekelů viděl ony tři díry do země, které jsou památkou na starobylé Jericho. Návštěva Jericha stála Markovy celých 18 šekelů. Kalendovy nic. Připojili se šikovně ke skupině turistů a prošli do areálu vykopávek zdarma. Nyní tvrdí, že nechtěně, jak to ve skutečnosti bylo, ví jen Pán Bůh a Kalendovi.

Po shlédnutí vykopávek jsme se dostali na jedno z nejzajímavějších míst naší dosavadní cesty, do řeckokatolického kláštera sv. Jiří. Klášter je přilepen jak vlaštovčí hnízdo pod vrcholem hory Pokušení (Džabal Karantal). Poutník se k němu dostane po vystoupání mnoha schodů s 500 metrovým převýšením. Auto jsme nechali na úpatí hory a s vypětím začali stoupat. Cesta nahoru sama o sobě za zmínku nestojí, odměnou nám byl při častých zastávkách, když dech docházel, pohled na rozeklané skály hory, které drží pohromadě jen nepochopitelnou silou. U vlaštovčího hnízda, přizdobených řeckou vlajkou, jsme zazvonili na zvonek. Otevřel nám mnich asketického vzhledu v modré sutaně a černé čapce, která ukrývala dlouhé, nestříhané a dlouho nemyté vlasy. Mlčky si nás prohlédl a pravil "please", otočil se a kráčel před námi. Jeho sandály na bosých nohou vydávaly tichý, jediný zvuk v setmělé chodbě, kterou nás vedl. Místo, kam nás dovedl, bylo prosycené vůní kadidla a svíček - chrám s ikonostasem, spoustou dalších ikon, knih a očouzeným stropem. Bylo to místo duchovní a místo ztišení. Z oken byl krásný rozhled do údolí. Poušť lemuje palmovou oázu, ve které leží Jericho. Horu Pokušení není třeba popisovat, stačí si přečíst příslušnou část evangelia. Není jiné místo na zemi, kde by mohl ďábel nabízet Ježíši všechna bohatství světa a bezpečný návrat z výšek rozeklaných skal na zem.

(Pokračuje VK)

Naše duchovní usebrání bylo rozptýleno cinkajícími mincemi, kterými ortodoxní velmi živě přesýpal. Puzeni tímto hlukem byli jsme vtaženi do reality, odmítli jsme nabízenou směnu půlfenikových mincí za naše šekely a předali příslušný obolos raději v místní měně. Při sestupu jsme se potkali se skupinou Arabů, kteří nás živě zdravili a kupodivu nekamenovali. Okupovaný břeh a zakázané město Jericho jsme i přes vojenskou hlídku opustili ve zdraví a bez problémů.

Rychlou jízdou, přes protesty spolucestujících, jsme se přiblížili k Mrtvému moři. První zastávkou byl Kumrán, místo, kde v roce 1947 pastýř hledající ztracenou kozu, našel místo ní cosi drahocennějšího. Místo je především překrásně situováno pod skalisky a jeskyňka, kde se tento nález odehrál, je vidět vedle vyhrabaných, vykopaných a všelijak jinak odkrytých zbytků esénského osídlení. Tohle místo bylo pro nás zejména významné tím, že jsme si já i Helenka pořídili novou pokrývku hlavy, kterou na mně žena vyžadovala již delší dobu, poté co jsem jí rozmluvil koupi baptisticky drahého klobouku v Jardenitu. Ovšem nový klobouk vyrobený z lýka jí hrubě neuspokojil a ve větru se často pokoušel vzít jiný směr, než její hlava. Zdá se, že bude následovat koupě klobouku dalšího.

Po břehu Mrtvého moře jsme podél strmých skal dojeli až do oázy En Gedi. Je to skutečně oáza v pravém slova smyslu, protože obydlí je tu pramálo - jen jedno dole u moře a tam, kde jsme se ubytovali, komplex hůře sice zařízený, ale útulný. Útulný až převelice, zejména živým hlukem jásajících Judejců. Uvidíme, jestli také ještě dnes v klidu usneme. Zítra bude sobota a to snad budou vyspávat.