Pondělí, den druhý

(Vypráví VK)

Snídaně byla výtečná, taková, o jaké se nám doma vždycky zdá, probíhala formou bufetu, kdy si každý vezme, co chce a je tam toho dost. Koupání jsme vzdali a vyrazili rovnou do přístavu Akko. Jak už bylo zmíněno, je to jeden z nejvýznamnějších křižáckých přístavů se starým křižáckým hradem, nesmírně rozsáhlým. Prolíná se tu židovský a arabský svět. Za dne už nepůsobilo Akko tak emocionálně jako v noci, ale zato jsme se s chutí podívali do křižáckého podzemí, které bylo odkryto pod současným městem, zhruba osm metrů pod úrovní. Tohle podzemní město původně vedlo až k moři, byly tam obrovské síně, celé podzemní třídy, které byly takto chráněny před vedrem a dodnes působí silným dojmem. Také podzemní tunel, který jsme původně identifikovali jako betonový, Židy vytvořený, se ukázal jako pravý středověký kamenný a působil velmi autenticky.

Později jsme se prošli i po městě a navštívili mešitu, kterou založil jistý El Jaizar, zvaný Řezník. Zde jsou údajně uchovávány tři vousy Prorokovy. Vousy jsme na vlastní oči nespatřili, neboť je před nevěřícími skrývají, zato vnitřek mešity působil přívětivě. Je tam prostorné nádvoří, takové rodinné, kde se volně potulují kočky a arabští studenti dostávají první lekce z. Uvnitř mešity je pak domácí vybavení včetně koberců a hodin, což dává možnost uctívat Hospodina pohodlně, my zahlédli dva takto činící muslimy. Pod celou mešitou je v podzemí ohromná cisterna, která zachycovala dešťovou vodu a tvořila reservoár pro období sucha (to zde trvá víc než devět měsíců).

Pak jsme se toulali po tržišti a při obdivování mořských oblud a voňavých ryb obřích rozměrů slyšeli i mateřskou ruštinu při zvolání: "I vot zděs - što eto­? Smatri, krab!"

Na bazaru bylo vidět, že není vytvořen pro turisty, ale pro domácí a nám se podařilo na něm sehnat to nejdůležitější, co jsme v dané chvíli potřebovali. A to lepidlo na můj sandál, který nevydržel.

Z Akka jsme s vidinou koupání a pláže vyrazili na sever k místu zvanému Nahária, které se podle průvodce vyznačuje nejkrásnějšími plážemi na středozemním pobřeží. Nahária je opravdu výstavná. Líbilo se nám tu až do chvíle, než jsme zajeli k moři. První pohled na moře byl až příliš odpadkovitý, takže jsme hledali nějaké koupaliště lidštější. To jsme našli, ovšem s drahým vstupným, s výtokem kanalizace poblíž a v zátoce ohrazené kamením, která neumožňovala ani volné vyplavání na moře. Jeli jsme tedy dál po pobřeží písečnými dunami, ovšem po asfaltce. Průjezd písečnými dunami jsem si vyzkoušel i na našem budžíku. Zklamal a hned do první duny zapadl. Po vyproštění, jež jsme zvládli jako profesionální pískohrabové, jsme nakonec našli jedno místo, které se nejevilo příliš skalnaté a bylo dostatečně vzdáleno od výtoku kanalizací. Nicméně Marie byla po vstupu do vody pohoršena vznášejícím se toaletním papírem a odmítla se dále vznášet s ním. My, silnější jedinci, jsme kalnými pobřežními vodami propluli na čisté širé moře a užili si radosti z vln. Po osvěžení jsme pokračovali ještě dále směrem k Libanonu.

Dorazili jsme na poutní místo moderních Izraelců - Roš Hanikra, což je skalní útes ve výběžku Izraele, na hranici s Libanonem. Z izraelské strany lze dorazit skutečně až na hranici, kde lze spatřit obousměrný ukazatel: Jeruzalém 194 km / Bejrút 72 km. Zřejmě se tak má naznačit, že do Bejrútu snáze dostřeliti než do svatého města. Výhled odsud je na Středozemní moře překrásný, což spolu s námi okoušelo mnoho místních turistů.

Na tomto místě jsme spatřili zelené stánky, neboť právě tento den končila osmidenní Slavnost stánků. Ta je připomínkou putování vyvoleného národa pouští a je zakončena Slavností tóry. Při ní se tóra (podle průvodce) nosí v průvodu a Židé vesele tancují zpívajíce nábožné písně. Velmi jsme se těšili, že uvidíme na vlastní oči tahle procesí, nicméně spatřili jsme pouze ony stánky, ze stran většinou obalené plasty a pouze shora pravými palmovými listy. Ale pobyt v nich byl při pálícím sluníčku opravdu milý.

Z Roš Hanikra jsme podél libanonských hranic putovali na jeden z obřích křižáckých hradů Monfort. Jeho lokalizace nebyla snadná. Podle mapy jsme bloudili dlouho a dlouho, různými uličkami, kibucy a všelijakými jinými postranními polními cestami. V jednom kibucu nám dokonce zavolali anglicky mluvícího místního mladíka, který nám poradil cestu. Nakonec jsme se dorazili na cesty frekventované, které k Monfortu směřovaly. Ocitli jsme se v přírodní rezervaci a od hradu nás bohužel dělila propast. S námi výhled na Monfort sledovala řada jiných lidí, kteří ovšem asi tušili, že se na něj nedostanou. Monfort byl impozantní, zhruba asi jako čtvrtina Trosek. Po tomto převelikém zklamání z křižáckých hradů (namlsáni Akkem, představovali jsme si křižácké hrady jako Hrady) jsme otráveně jeli dál.

Musím ještě doplnit. Velkým zážitkem byl živý osel. Těch tam bylo dokonce několik a vozili místní děti jako turistická atrakce. A spatřili jsme na vlastní oči, že osel je opravdu zvíře jankovité a svévolné. Jeden z nich se zarazil přímo uprostřed silnice a odmítal se pohnout. Nepomáhalo vlídné slovo ani tlačení. Pokoušeli se ho lákat na zelené větvičky, které osel důsledně ignoroval, nicméně mentolové bonbony z produkce firmy (promiňte, opět placená reklama) Maršík, Náchod dokázaly osla zhruba po jedné ruličce rozpohybovat. Zdá se, že nyní konečně můžeme nabídnout arabským zemím řešení tohoto letitého problému. Maršík, Náchod - mentolové bonbóny.

Z Monfortu jsme směřovali už do našeho dalšího nocležiště, do Tiberias. Cestou jsme zjistili, že jsme málem opomněli ve svém cestovním plánu významnou památku židovské religionistiky, jedno ze čtyř židovských posvátných měst. Safed je město, kde vznikl kabalismus a kde je pohřben jeho zakladatel, rabi Šimon. Zde se pak po staletí rozvíjela tato spirituální tradice židovstva, bohužel při našem příjezdu již poněkud vyhublá. Neboť jsme na pravděpodobném hrobu rabi Šimona spatřili pouze pomník nový, připomínající padlé revolucionáře Hagany z dob bojů za nezávislost. A jen jediného pravověrného, který se tu tiše modlil. Zanedbanost místa byla otřesná a i jinak je město svým zjevem podobno všem ostatním moderním městům, kde Old City je k nerozpoznání od New City. Již chápeme, proč turistické zájezdy Safed opomíjí.

Také jsme tu netrpělivě od západu slunce očekávali s tórou tančící ortodoxní Židy. Až když jsme odcházeli od pomníku rabiho Šimona, konečně jsme zahlédli na střeše jakési garáže klobouky poskakujících mladíků, kteří za vlastního zpěvu tančili horu, místní variantu kozáčka. Bylo to trošku zklamání, ale věříme, že v jiných městech to vypadalo jinak. V Safedu snad jediným potěšujícím zážitkem byla zcela nová synagožka (to není sinoložka, ale zdrobnělina synagogy), která vypadala mile a útulně. Ze Safedu je úžasný výhled na všechny strany a jediné co je na něm pozoruhodné, je jeho poloha na vrcholu kopce.

Ze Safedu jsme sjížděli k jezeru Tiberias, kam jsme přijeli již za tmy, neboť v Izraeli se oproti očekávání stmívá velmi, velmi brzo, zhruba již ve čtvrt na šest. V Tiberias jsem navigoval řidiče Františka spolehlivě k našemu hotelu Hartmann přesně podle plánu města. Po hodinovém hledání, chtěl jsem říci po hodinové vyhlídkové projížďce městem, se nám podařilo k hotelu dojet, abychom se po osprchování stihli skvělou, tříchodovou večeři. A tak sytým žaludkem skončil den druhý.