Neděle, den první

(Vypráví MM)

Už druhý den putujeme po Izraeli a konečně se pokusíme vypsat své zážitky, náš pohled na tuto cestu. Jejím důvodem bylo splnění dlouholetého přání, ještě před několika roky skoro nemožného. Cestu jsme připravovali od února. Po různých úvahách, s jakou cestovní kanceláří jet, zvítězil (ostatními původně odmítaný) Vaškův názor, že pojedeme na vlastní pěst. Našli jsme si cestovní agentku paní Holubovou, která nám obstarala letenky, hotely i auto. I když nás někteří před takovouto turistikou varovali z obav, abychom se nedostali do centra válečného dění, přesto jsme s důvěrou, že naše cesta bude bezpečná a radostná, vyrazili. 14. října 1995, dvě hodiny před půlnocí, nás Helenčin tatínek na letišti vyložil z auta, zamával nám a naše cesta mohla začít. Dříve, než jsme se dostali na palubu izraelského Jumbo Jetu, absolvovali jsme v Ruzyni na letišti pohovor. Ti, kteří nás zpovídali, byli chytře vypadající mladí lidé, ale vyptávali se úporně a dokola na to, kdo nám balil kufry, kdo nám je kupoval, kdo nám platil cestu. Přiznali jsme, že jsme si na cestu i kufry vydělali sami. Popravdě řečeno, cestu jsem platila já, i když František a Vašek mi nějaké peníze poskytli, ale z ručky do ručky naší cestovní agentce jsem peníze dávala já. Poslední poznámka - Kalendovi byli u výslechu výrazně déle než Markovi. Zřejmě vyslýchající usoudili, že osoby přestárlé nejsou pro izraelský stát tak nebezpečné, jako ti mladí.

Odlétali jsme chvíli před půlnocí a tak nás od krátkého nočního spánku v letadle neodradilo ani to, že jsme seděli v první řadě před velikou televizní obrazovkou. Co celou cestu dávali, nikdo z nás neví, na to jsme před obrazovkou seděli moc blízko. Když mě František probudil, že se mám připoutat, byla jsem docela překvapená, ale pod námi byl Tel Aviv a cestující tleskali pilotovi (asi že se na letiště potmě strefil).

Po vystoupení z letadla jsme zvažovali ten hezký papežský zvyk - políbit posvátnou půdu, na kterou vstupujeme. Zem zaslíbená ale byla hustě pokryta olejovými skvrnami a v misce nám ji nikdo nepřinesl, takže jsme ji raději nelíbali. Další věci probíhaly dobře. Byly čtyři hodiny ráno izraelského času a na obzoru za palmami začalo svítat. Na letišti jsme našli stánek s nápisem Budget, kde nám na pouhé předání kusu papíru půjčili našeho budžíka. Budžík je auto zn. Opel Astra, barvy bílé, je velice pohodlné, vybavené klimatizací a nám se na zadním sedadle docela dobře spí. Václav s Františkem pro něj došli, my zatím pevně držely vozíky se zavazadly, odmítaly nabízené taxíky a počkaly si na auto, kterým jsme měli příštích 17 dnů cestovat po naší zemi snů. Za ranního svítání, kolem páté hodiny (v Čechách byly teprve čtyři ráno, jak prozradily naše hodinky) jsme se rozjeli po pobřeží Středozemního moře směrem na sever.

První zastávka byla ve městě zvaném Netanya u stánku Pizza Hut. Ten stánek nebyl ani tak pozoruhodný jako to za ním. Středozemní moře s písečnou pláží. Jenže od moře a písku nás dělila stráň a plot a tak jsme se k moři ani k písku nedostali. Popili jsme v Čechách uvařenou kávu a poděkovali Pánu, že jsme přežili cestu letadlem.

Další cesta nás vedla do Cesareje Přímořské. Těsně před ní jsme zastavili tentokrát na samém břehu moře. Ten byl poset mušličkami, takže k našim zavazadlům přibylo několik desetidekových sáčků. Opláchli jsme si nohy a Helence se k nohám uložil k odpočinku potulný izraelský pes. Díval se na ni tak žádostivě, že mu vydala něco z našich zásob. Těch máme díky našim náchodským dodavatelům opravdu dost (placená inzerce fy Zelenina Maršík, Náchod).

Z místa, kde žil spřátelený pes, jsme vyrazili do Cesareje. Přijeli jsme v době, kdy byly ještě všechny turisticko-historické atrakce uzavřeny, tedy před devátou hodinou. Prošli jsme se kolem objektu křižáckého přístavu z křižáckého století. Václav upřesňuje na rok 1186. Uváděný letopočet zjistil z jednoho z kamenů, na které vystoupal a dovozuje z toho, kdy křižáci do oněch míst dorazili. Obešli jsme přístav a i pohled zvenku nám ukázal, jak rozsáhlé a mohutné to bylo místo. Prošli jsme se po molu a Vašek, s fantazií jemu vlastní, viděl, jak se galéry křižáků blíží ke Svaté zemi. Voda Středozemního moře byla čirá a i v tu ranní devátou hodinu teplá. Vrátili jsme se zpátky a na Františkovo výslovné přání (on je veliký milovník všech vykopaných kamenů) ho Vašek doprovázel do míst vykopávek antického amfiteátru. Jak nám chlapci poté vyprávěli, byli vykopávkami z doby antiky velice nadšeni. Vykopávky vypadaly autenticky do té doby, než zvídavost chlapce dovedla k zadní straně, kde objevili čistý beton. A za tuto stavební atrakci vyhodil každý z nich 13 šekelů!!! Zážitek z amfiteátru byl doplněn zpěvem jakési zbožné písně německých turistů. Zpěvy zbožných písní, v podání nejen německých turistů, nás doprovázely i na dalších místech naší cesty. Nutno dodat, že tomuto zvyku jsme nepodlehli a české zpěvy našeho kvarteta Izraelem nezněly.

František s Vaškem usedli na přední místa budžíka a Helenka, námi považovaná za znalkyni Izraele, neboť zde již jednou byla, nás vedla do Cesareje Přímořské. Akvadukt, jež nebylo možné přehlédnout, byl postaven velice příhodně na břehu moře s písečnou pláží. Střežil ho varan, tedy trošku větší ještěrka. Další dvě hodiny jsme strávili na pláži, střídavě jsme se koupali a připalovali spolu s dalšími asi deseti důchodci hovořícími rusky a jinými světovými jazyky, hebrejštinu nevyjímaje. Když si Václav trošičku rozřízl patu, vyrazili jsme dál směrem na Haifu.

Od Haify jsme si slibovali ledacos, například možnost se zde ubytovat. Haifa je moderní, nepříliš poetický přístav. Alespoň tak se nám zdála, když jsme bloudili a hledali Karmel. To první, co jsme při hledání nalezli a navštívili, byla Bahajská svatyně, dominantní stavba s červenou kopulí, bohužel zavřená. Alespoň stručně co jsou to bahajisté: je to celosvětové náboženské společenství v počtu asi 400 věrných, které přijalo z každého světového náboženství pro sebe vhodný kousek. Haifská svatyně stojí v zahradě s pestrou tropickou flórou, doplněnou sem tam kovovou faunou (vždy pouze pávem). Duchovní centrum Bahajců je zde v Haifě a centrum administrativní, jak stojí v Haifě psáno, v Praze 6 - Dejvicích. Takže, bahajská svatyně byla zavřená, ale jak pravili znalci zdejších poměrů, kromě toho, že je v ní pohřben indický zakladatel Bahajských, v ní nic dalšího není.

Cestou na Karmel jsme pátrali po možnosti ubytování a navštívili několik haifských hotýlků. Buď měli plno, nebo byli drahé. Na horu Karmel jsme dorazili před 15. hodinou. Tady, v nenápadném kostelíku Stella Mare, je pod hlavním oltářem Eliášova jeskyně se stropem zčernalým od plamenů svíček. Měla své kouzlo, neboť jsme do ní dorazili dříve než davy turistů, kouzlo pak s přibývajícími davy mizelo. Nejen zde, ale i na dalších místech jsme se setkávali s tím, že nejsme sami, kdo po Izraeli putují. Chvíle, kdy se nám podařilo pobýt zde či jinde o samotě, byly vzácné a přinášely silné prožitky.

Po návštěvě místa, kde se ukrýval a kde pobil 400 Baalových proroků Eliáš, jsme vyrazili směrem k Akku, nejrozsáhlejší zachovalé křižácké pevnosti a po cestě jsme nalezli hotýlek našeho prvního noclehu. Vlezli jsme pod sprchu, najedli se a zaplavali si v moři. Obzor našemu koupání tvořila zleva osvícená Haifa, zprava světla Akka a nad námi zlato hvězd. Nic nechybělo tomu, abychom se radovali. Čekalo nás ještě noční Akko. Procházeli jsme bizarními uličkami plnými nynějších arabských obyvatel města, města s nepopsatelnou směsí staveb a stavbiček, mnohdy se, v rozporu se zákony architektury i fyziky, na sobě vršících. To co bylo pro jeden domeček střechou, bylo pro domek další dvorkem.