Středa den čtvrtý

(Vypráví VK)

Zmoženi únavou předešlého dne a vytrvalým nočním křikem Němců jsme brzy po ránu vyrazili směrem na Nazaret a zastavili jsme se v Kafr Káně. Údajně právě zde se odehrál zázrak transsubstance vody ve víno, nicméně zdá se, že toto místo není to pravé historické. Přesto jsme ho shlédli a byli udiveni zejména vlezlostí arabských prodavačů. Z Kafr Kány jsme pokračovali do Nazareta. Nazaret je moderní velkoměsto se 100 tisíci obyvateli a nejméně stejným počtem automobilů. Marie bravurně řídila klikatými uličkami a první místečko, u kterého jsme se zastavili, byl kostelík Zvěstování sv. Gabriela. Je pozoruhodný s krásnou atmosférou a do příchodu prvních poutníků i tichý. Je zde studna, ze které Maria čerpala vodu a pravoslaví kostelíka je patrné z překrásného ikonostasu a spousty lampiček.

Uličkami Nazareta se Marie, pod mým vedením, promotala až na místo, odkud nešlo zajet ani vyjet, nicméně nakonec jsme šťastně dorazili až k bazilice Zvěstování. Bazilika je monumentální moderní dílo, které z venku vypadá velmi pěkně, zevnitř už tolik ne. Je to stavba několikapatrová, vespod je jeskyně, kde se také údajně odehrálo Zvěstování (zřejmě jich bylo několik) a v horních patrech jsou vlastně dva kostely. Místo nás trošku zklamalo, zejména proto, že jsme se nedostali až dolů k jeskyni, byvše vyhnáni nekompromisními františkány, kteří pouštěli jen lidi z výprav. Ještě jsme se potom zastavili v kostelíku sv. Josefa, což je chrám, který stojí bezprostředně nad bazilikou, a jsou zde vidět základy domku, jehož horní část byla přenesena do Loreta. Tady byla už atmosféra o mnoho lepší, zejména proto, že jsme tu spatřili oltář, který věnovali zbožní moravští katolíci.

(Pokračuje MM)

Na zpáteční cestě přes baziliku Zvěstování jsme si prohlédli mozaiky, obrazy Madon věnované různými národy světa a hned u dveří objevili také českou Madonu. Vedle ní je také Madona slovenská. Zaujala nás Madona darovaná Němci. Byla taková urputná a především v náručí držela dvě prazvláštní děti. Zato Madony některých asijských národů byly půvab sám. V bazilice jsme měli ještě jeden zážitek. Vstupní dveře byly ozdobeny ve výšce asi 1.80 m svícny se svíčkami. František si všiml jedné anglicky hovořící starší dámy, která si stoupla na špičky a z jednoho svícnu ukradla svíčku. Dala ji do tašky a přesunula se ke svícnu druhému. To měl již fotoreportér František nažhaven aparát, a když ta sběratelka svíček stála na špičkách a kradla svíčku druhou, zmáčkl spoušť. Babča se lekla, připažila, svíčku neukradla, zato Františkovi pěkně od plic anglicky vynadala.

Cestou z baziliky jsme prošli kouskem takového učesaného arabského bazaru a navštívili jsme nazaretskou synagogu, kterou podle Krolla navštěvoval i Ježíš a ve které poté také učil. Nasedli jsme do auta a zatoužili po kávě. Tu jsme absolvovali v zařízení typu MacDonald. Káva byla chutná, toalety čisté.

Další naše pouť vedla k Šalamounovu městu, k vykopávkám v Megidu. Ty sestávaly, jako všechny vykopávky světa, z původních kamenů. Větším zážitkem než pohled na kameny byl výhled z nejvyššího místa Megida na Jizraelskou nížinu, kde podle Janovy Apokalypsy proběhne poslední soud, Armagedon. Toto rozsáhlé údolí je pro takový soud, dle našeho názoru, skutečně příhodné. Izraelská nížina je známa též ze starozákonního příběhu o konci kruté královny Jezabel. Tady byla roztrhána a její údy psy vláčeny údolím.

Ze starozákonního Megida jsme po menším bloudění a přes několik patníků dorazili na horu Tábor, horu Proměnění, z jedné strany připomínající náš Říp. Nahoře jsme z celého dne prožili nejvíce klidu, byli jsme tam v jednu chvíli jedinými poutníky. Krom nás čtyř vevnitř stál ve dveřích chrámu Proměnění jeden bratr františkán. Z vyhlídkové terasy u chrámu jsme zhlédli opět Jizraelskou nížinu, lemovanou okolními vršky a v zapadajícím slunci město Nazaret. Aktivnější z nás protáhli ty méně aktivní po celé plošině hory Tábor. Přestože jsme se my tři s Vaškem trochu báli, bez nehody a přejetých patníků nás František dovezl ještě za světla do hotelu Hartman.

Ještě ten večer jsme chtěli realizovat cestu lodí po Genezaretském jezeře. S vypětím všech sil a u konce s dechem jsme dorazili do přístavu a domáhali se u několika lodiček svezení. Všechny však ten den už své cesty skončili. A my končíme svůj čtvrtý den pobytu v Izraeli na terase Helenina a Vaškova pokoje v Tiberias a jak na celý den vzpomínáme, vybavila se nám ještě jedna příhoda zána. Pozorovali jsme z balkónu naše ruské spoluhosty, kteří odjížděli. Poté co umístili svá zavazadla do autobusu, vyšel z hotelu jeden z jejich popů. Přešel silnici a díval se na jezero. Za ním přišly čtyři ženy ze zájezdu, poklekly a políbily mu ruku. Končíme den diskusí, co by takovému pozdravu říkal náš pater Alois. Doufáme, že by se mu nelíbil.