Sobota, den čtrnáctý

(Vypráví MM)

Měli jsme v úmyslu vstát hodně brzo, abychom se dostali k Božímu hrobu dříve než jiní. Nicméně noc v hostelu byla bouřlivá. V půl jedné v noci se vrátila skupina mladších spolunocležníků a svůj příchod nám náležitě oznámili. Václav musel použít veškeré své autority a všech světových jazyků, aby prostřednictvím mladíka, sedícího v klidu dole v recepci, příchozím zabránil v dalších výtržnostech. Takže ráno jsme zaspali.

K Chrámu svatého hrobu jsme dorazili asi kolem deváté a jsme první. Celý chrám jsme si důkladně prohlédli, žel k místu samého Božího hrobu jsme se nedostali pro různé akce, které se tu konají. Byli jsme svědky příchodu jakýsi celebrit, které nakráčeli pod ochranou řeckokatolických kněží do Katolikonu, kaple v samém středu chrámu (viz Vaškův pupek světa).

Poté jsme se vrátili na počátek Via Dolorosa, s úmyslem ji projít tentokrát celou v Kristových stopách. Prodírali jsme se davy lidí, hlukem uliček a vnímali, jak nelehké je držet krok na nerovné dlažbě. Vědomí, že On tou cestou šel na smrt, s křížem a zbitý, poháněný biřici, jak musel vnímat zlobu, nenávist a nepochopení, bylo cosi, co si odtud také odvážíme. Míjeli jsme jednotlivá zastavení křížové cesty a byli svědky různých způsobů vyznání víry. Nejen zde, ale i na dalších památných místech Izraele, skupiny turistů, větší či menší, nebo jednotlivci tak jako my, svým způsobem ona místa uctívají. Způsoby uctívání jsou různé, od zpěvu všelijakých písní, přes modlitbu až po výlevy extáze. Posledně zmíněným způsobem vyznala skupina amerických turistek svou víru v Krista v místě, kde byl Kristus bičován, v Antoniově tvrzi. V době, kdy jsme ono sklepení procházeli, leželo zde na zemi asi deset žen, které v slzách a náležitě nahlas volali Kristovo jméno. Nutno dodat, že být svědkem takovéto scény, vyžaduje důkladnou dávku tolerance. Ale i to k naší pouti patřilo.

Následně jsme se, s notnou dávkou štěstí, dostali na Chrámovou plošinu. Hledat v Jeruzalémě některá místa bez živého průvodce, jen s bedekrem v ruce, totiž značnou dávku štěstí vyžaduje. Ukazatele směru zde nenajdete a ztrácet se bylo i naším údělem. Prošli jsme jakousi brankou, střeženou izraelskými vojáky a muslimskými strážemi na místo, kde stál první i druhý židovský chrám. Chrámová hora je jediné místo v Jeruzalémě, kde nepotkáte ortodoxního Žida. Důvodem je to, že Židé nevědí přesně, kde jejich chrám stál a proto nikdo zv ona místa nevstoupí, aby nevstoupil na místa, kam směl vejít pouze velekněz. Na Chrámové hoře se nyní tyčí dvě mešity. Jedna z, od pohledu známější a honosná Skalní čili Omarova mešita, je postavena nad skálou Moriah, nad místem, kde chtěl Abrahám obětovat Izáka. Její zlatem a mozaikou zdobená kopule je viditelná z mnoha míst města. Muslimové zde uctívají místo, odkud se měl Mohamed na svém koni Burakovi vznést do nebes. V samém středu mešity je také místo, kde dle muslimské víry, dojde u posledního soudu k opětovnému zhmotnění spravedlivých duší. To místo není zrovna moc veliké! Opodál Omarovi mešity stojí mešita Al Aksa, dle muslimské tradice nejzápadnější místo, kde pobyl Prorok. Za zmínku stojí, že oproti židovským či křesťanským chrámům, při vstupu do mešity zaplatí turista nejeden šekel, je zut a okřikován, pokud by snad chtěl jen polohlasně promluvit, nepatřičně se posadit či jinak ona místa znesvěcovat. Strážci pečlivě dbali, aby též turisté nezašli na místa vyhrazená muslimům k modlitbě a neomylně poznali, zda ten či onen si chce sednout proto, aby se pomodlil směrem k Mekce, či proto, že ho velice bolí nohy.

Ani Jeruzalém není tak veliký, bychom se na Chrámové hoře nepotkali se skupinkou našich krajanů se žlutými čepičkami na hlavě. Jediný, kdo se ztrácel, byl Alois - žlutou čepičku nenosil, asi ji někde ztratil. Oni již mířili k Tel Avivu, aby odletěli domů, my jsme zamířili ke Zdi nářků.

U Zdi jsme byli rozděleni, muži vlevo, ženy vpravo. Cestou k místu vyhrazenému ženám nás s Helenou zastavil hlídkující izraelský voják a přikázal nám, abychom ukryly křížky, které nosíme. Spolu s dalšími ženami jsme pobyly u základů Šalamounova chrámu. Místo, které jsme znali z různých fotografií a filmů, nás uchvátilo a dojalo. Stačilo dotknout se kamene, přiložit k němu čelo a se zatajeným dechem vnímat působivost té chvíle. Způsob, jakým Židé Zeď nářků uctívají, jejich víra, že zde jednou bude zase stát chrám jejich Hospodina, vzbuzuje úctu, respekt a vede k zamyšlení nad osudem lidu, který tolik pro víru či pouhou příslušnost ke svému národu, trpěl. Stačí se dívat na všechny ty příchozí. Muži různého věku, s jarmulkou na hlavě, v černých kloboucích nebo honosnějších štrojmlech, se zde v tichu modlili. Někteří se kývali, jiní stáli, seděli, či se dotýkali Zdi. Už podle oděvu bylo patrné, kdo je z diaspory a kdo je místní. Viděli jsme otce, kteří se modlili se svými syny a starce, zjevně učitele, či vykladače písma. Místo pro ženy bylo jiné. Ženy většinou seděly v tichu na židlích, některé si povídaly či pečovaly o malé děti. František s Václavem se dostali i do dalších prostor, nám ženám nepřístupným, do spodních částí základů Zdi. Vyprávěli nám, že jsou zde regály se svatými knihami. I oni dva si však museli před vstupem ke Zdi nářků přikrýt své hlavy papírovými jarmulkami, které se u vchodu půjčovaly.

Vrátili jsme se do uliček Starého města, abychom se najedli. Františkovi se splnilo jeho přání, dal si konečně kebab (zde nazývaný felalah), vydlabaný arabský chléb vyplněný směsí masa a zeleniny. Posilněni stravou jsme vyrazili hledat další cíle naší dnešní cesty. Prvním zbyl kostel sv. Anny, postavený dle tradice nad místem domu Anny a Jáchyma, kde se narodila Panna Maria. Na pozemku kláštera, který patří jakémusi francouzskému řádu, je nádrž Betshaida, kde Kristus vykonal jeden ze svých zázraků uzdravení.

Vyšli jsme Svatoštěpánskou branou ze Starého města do údolí Cedronu. Míjeli jsme Zlatou bránu. Tato brána vede od Chrámového návrší do údolí Cedronu a po obsazení Jeruzaléma muslimy byla zazděna. Pod ní a okolními hradbami leží nejznámější židovský hřbitov. Podle židovské tradice projde v den Posledního soudu Zlatou branou Mesiáš a Židé proto věří, že ti, kteří leží ve zdejších hrobech, budou prvními ze zmrtvýchvstalých. Navzdory této tradici je to jedno z nejzanedbanějších míst patřících Židům, která jsme viděli. V údolí Cedronu jsou nejvýraznějšími objekty tři hrobky. Jedna z nich patřila Davidovu synu Absolonovi, druhá sv. Jakubovi a někomu i ta třetí. Údolím Cedronu jsme se toulali zvlášť Kalendovi, zvlášť Markovi. My s Františkem jsme se poté čirou náhodou dostali opět ke Zdi nářků. Protože končil sabat, byli jsme svědky působivé modlitby většího množství ortodoxních. Vytyčili jsme si nejkratší cestu domů, ale tradičně jsme bloudili. Byl už večer a tak jsme byli častou obětí prodavačů, kteří se snažili, zřejmě v rámci boje o posledního zákazníka, prodat nám kdeco. František však pevně držel rodinnou kasičku a šekel nevydal. Helenu s Václavem jsme nalezli v naší Hadavitce s nožkama ve vodorovné poloze, ale také plné zážitků. Zahájili jsme diskusi na téma procházky nočním Jeruzalémem. Argumenty byly slabé a tak jsme nikam nešli.