Neděle, den osmý

(Vypráví VK)

Mrtvé moře je opravdu bezútěšné a tak ráno velmi rádi opouštíme neútulný kibuc s mládežnickou ubytovnou. Protože jsme si konečně přečetli o En Gedi také něco bližšího, dozvídáme se, že hned vedle je oáza, kde kromě vodopádu můžeme spatřit i památnou jeskyni, ve které Saul konal potřebu a David získal cíp jeho pláště a tím i jeho přízeň. Obezřetně, rozhlížejíce se na všechny strany, abychom spatřili včas číhající leopardy, putujeme podél potoka a jsme zblízka okukováni desítkami kamzíků, kteří se tu pasou volně jako kozy. Zanedlouho dorážíme k překrásným vodopádům, které jsou kupodivu některé teplé a některé studené, cachtáme si nohy a brouzdáme se naprosto neuvěřitelně hezkou scenérií, která vůbec k tomu Mrtvému moři nezapadá. František jako silný jedinec vyráží prudce vzhůru do skal navzdory všudypřítomným leopardům, aby našel onu Saulovu jeskyni a dostihne nás až na parkovišti. Saulovu jeskyni nenašel, nicméně výhled shora na Mrtvé moře ho evidentně potěšil.

Po hodině jízdy znovu zastavujeme na nejspodnějším okraji Mrtvého moře. Je to Sodoma - Gomora. Okolí vypadá jako po ekologické katastrofě, neboť zdejší kus Mrtvého moře je průmyslově využíván a vypadá podle toho. S Františkem se šplháme na Mount Sodoma, je to pravé vádí pouštní, skalisté bez jakékoliv stopy života i rostlinstva. Všude se povalují pozoruhodné oblázky, které jsou očouzené, ale pouze z jedné strany. Lotovu ženu jsme zřejmě identifikovali, nicméně můžeme ji popsat jako bustu Stalina či cokoliv jiného a k tomu, abychom ji nazvali Lotovou ženou, je třeba značná dávka fantazie. Nicméně aby tak, jak vypadá tenhle kousek světa, bychom si nepřáli, aby vypadalo cokoliv jiného.

A pak projíždíme dlouho a dlouho, dvě stě kilometrů pouští Negevskou. Je to skutečně poušť v pravém slova smyslu, místy i hromádky písku, písečné duny, ale vesměs skaliska, rozeklaná a vysoká několik stovek metrů, mezi nimi naprosto vyprahlá vádí bez jediné stopy života. Silnice je však rovná a kvalitní a tak záhy dostihujeme cíl našeho dnešního putování, Eilat.

Eilat je město tří států. Na jedné straně je vidět jordánskou Akabu a vedle egyptskou Tabu. Výběžek Rudého moře, který patří Izraeli je velmi stísněný a je využit do posledního metru. Ještě před setměním projíždíme podél pobřeží až k celnici s Egyptem a děsíme se hrozného přístavu, který vypadá jako industriální zóna, hned za ním objevujeme korálové útesy a podmořskou laboratoř. Večer se ještě projdeme trochu mezi eilatskými hotely a litujeme, že jediná mše, která zde je, byla bohužel ráno v hotelu Neptun. My sami bydlíme v Etzion, který průvodce popsal jako relativně prosté ubytování a my mu musíme dát za pravdu, neboť v úzkých chodbičkách narážím hlavou do požárních zařízení a všichni se zde v komůrkách velikosti dvakrát dva metry trošku dusíme.