Locus iste, místo čisté, zvlášní, jiné 
chviličku, než splyne v soumraku.

 A Deo factus est a ten umí splést
vůně a barvy s city do larvy z oblaku.

Inaestimabile mile opile
z larvy se klubá Šechina zázraku.

Určitá místa na nás dýchají zvláštním způsobem.

Některá až kýčovitou malebností, jiná jsou zdánlivě obyčejná, ale nenápadně rezonují. 

Jsou jiná. Pokud to jde, rádi se tam vracíme. Přitahují nás.

Tato místa evidentně stvořil Bůh a někde v Jeho tvoření ještě pokračoval člověk.

Některá místa člověk znetvořil. Někde viditelně, někde jen vnímatelně.

A Bůh to musel napravovat svým dechem.

Také je můžeme míjet a nevnímat je.

Tak jako některé lidi.

Tak jako se stane, že člověk, kterého míjíme léta, nás najednou osloví úplně jinak.

Jsou místa zvláštní.

Můžeme je malovat, fotit, popisovat.

Částečně. A proto pořád.

Můžeme je tak zažívat.

Místo se probudí.

My procitneme.