Pondělí, den šestnáctý

(Vypráví MM)

S Františkem za volantem jsme hned zrána vyrazili směrem na Olivovou horu, navštívit chrám Pater noster. Cestou jsme projížděli, tak jako předcházející den, arabskou čtvrtí. Cesty těmito částmi města jsme popisovali již mnohokrát a tak zbývá dodat, že každý řidič se zde krom volantu drží i klaksonu. Jediný, kdo to nedělal, byl František a vytrval i přes Vaškovo napomenutí: "Františku, trub, ať se neodlišuješ." Pater noster byl přístupný jen zčásti. Do kostela samého jsme se nedostali, zato jsme stačili zaznamenat několik pravopisných chyb v českém přepisu Otčenáše. Zakoupili jsme dvě veliká balení křížků, vyrobených vlastnoručně zdejšími klariskami, snad s nimi uděláme doma radost.

Náš pokus proniknout do evangelického kostela na Olivové hoře, který slibuje vyhlídkovou věž s kavárnou (!), skončil fiaskem. Kostel se nachází v areálu nemocnice. U vchodu se nás nejprve vrátný anglicky zeptal, jakým jazykem hovoříme. Odvětili jsme, že i anglicky a že bychom rádi navštívili church. Vrátný slovy "Eehh, haa.!" a výrazným, i v češtině srozumitelným gestem, nás poslal dál. Vzápětí nás jiný člověk, zřejmě šéfvrátný, výrazným, i v češtině srozumitelným gestem, z areálu vyhodil. Takže kafe v kostele se nekonalo.

Křivdu spáchanou na nás oním vyhazovem jsme si zahojili na zpáteční cestě. Opět zcela náhodou se nám podařilo potkat místo, kde dle tradice Kristus při své cestě do Jeruzaléma nasedl na oslíka, kostelík Betfage. Očekávali jsme otisk oslíkova kopýtka v mramoru, avšak nenalezli jsme jej.

(Navazuje VK)

Na zpáteční cestě přes arabskou čtvrť již František vytrvale troubil. Vjezd z„okupovaného" území na území plnoprávných Izraelců, skrz zábrany jsme již zvládli hravě, neboť naše zelené pasy, které jsme v plné rychlosti pouze pozvedli, izraelské vojáky natolik potěšily, že nám mávali a Františkovi salutovali. Zastavili jsme se znovu dole pod Olivovou horou a šli jsme se podívat do Baziliky hrobu Panny Marie. Je to velice působivý kostel, do kterého se sestupuje po pozvolných schodech, dlouho a dlouho, přičemž schody už slouží jako kostel. Patří opět církvi pravoslavné a zachytili jsme závěrečnou část bohoslužby, která se odbývala za vydatného kadění a prozpěvování. Vlastní hrob Panny Marie je malinká jeskyňka s hezkým kamenem, okolo je spousta ikon a celý prostor je velice působivý. Marie podotýká, že nejvíce jí na hrobu Panny Marie zaujaly dvě pohozené žárovky, z nichž svítila pouze jedna a několik papírových dolarů, které zde byly pietně položeny. To v ruských chrámech bývá. Potom jsme se zastavili ještě hned vedle, v dalším z vězení Ježíše Krista a to bylo čisté, ve správě Arménů. Získávají u nás silně na bodech.

Pak se František vymotal velice hustým provozem za vydatného troubení a pronikli jsme pod horu Sión, kde jsme vyhledali hrobku krále Davida. Ta je jen symbolická as Františkem zde došli ještě židovského požehnání svého manželství. Neboť při obcházení za tombem je jakýsi šílený rabín odchytl, zeptal se jich, zda jsou manželé, a když mu odpověděli, že ano, položil jim ruce na hlavy a spustil překotnou modlitbu. Odbývala se takovým tempem, že jsme sotva stačili couvnout, abychom nebyli taktéž odchyceni. Načež začalo velké smlouvání o cenu požehnání, která nakonec vzhledem k nedostatku drobných skončila, na třech šekelech (3,20 přesně).

Pak jsme ještě došli do Večeřadla. Doufejme, že jenom údajného, protože je ve správě muslimů a představa, že právě zde Ježíš se svými učedníky slavil první eucharistii, je dost děsivá. Fantastická však byla hned sousední ješiva, které jsme věnovali delší pozornost a sledovali výchovu židovských dětí v praxi. Obdivovali jsme chladnokrevnost učitele, který beze slov a hnutí chladnokrevně pozoroval své svěřence, jak šplhají po zdech, ze kterých jediné uklouznutí znamenalo smrtelný pád. Znovu potvrzujeme pravdivost přísloví - křik jak v židovské škole. Pak jsme si všimli, že část dětí byla postupně odchytávána, zavedena do školy a zavřena za ocelové dveře. Druhá část opět užívala svobody na betonových zdech.

Občerstvili jsem pak tělo i ducha ve zvláštní kavárně poblíž těchto posvátných objektů, pod velikou stanovou plachtou. Kavárna to byla zřejmě křesťanská čili arabská podle toho, co se válelo na zemi; židovské se totiž odlišují tím, že mívají alespoň jednou za rok setřenou podlahu. Helenka a František probloudili šťastně až k WC, které bylo skryto v jakýchsi katakombách. My dva ostatní jsme zatím vytvořili Františkovi na talířku artefakt z dostupných surovin. Káva byla lahodná, ceny dosti židovské.

Pak jsme prošli Siónskou branou do Židovské čtvrti. Ještě předtím jsme v arménském obchodu učinili snad největší nákup darů ze Svaté země, neboť se tento obchod vyznačoval pevnými cenami na viditelných cenovkách. Což znamená, že v průměru zaplatíte asi tak 20 až 30krát míň, než při smlouvání u arabských prodavačů. My jsme s Františkem odnesli ty křehké věci do auta a zpátky se prošli po hradbách Starého města. Z nich je úžasná vyhlídka a my tam spatřili i opravdového chameleóna. František tvrdil, že chameleón na smetišti změní svou barvu na igeliťák. Tenhle tak asi učinil, protože když jsme šli za chvíli znovu kolem, již jsme ho nespatřili.

Potom jsme křížem krážem prošli Židovskou čtvrť, ode zdi ke zdi. Došli jsme samozřejmě i k té nejposvátnější, Západní. Helenku velice při našich pochůzkách znechutily dobře situované ženy středního věku, které zde žebraly s naléhavostí vytrvalou. Jedna ji obtěžovala až přímo u zdi, kde se Helenka pokoušela modlit. Marně tam žebračce vysvětlovala, že peníze nedrží ona, ale její manžel, nedala se odbýt. Ostatně - zdá se, že pondělí je u Židů Den dobrých skutků - vyskytuje se zde nemálo těch, kteří ostatním dobré skutky umožňují. Vypadají sice velmi blahobytně, ale poznáte je podle natažené pravé ruky s cinkajícími drobnými.

Pak jsme prošli několikrát Cardo, což je podzemní ulička, výškově zhruba na úrovni bývalého Starého města. Zde František opět obdivoval několik děr do země a též jeden vítězný oblouk, který je bohužel uprostřed zlomený. Pak jsme se vydali po dalším občerstvení hledat synagogy. Tyto synagogy byly bohužel všechny uzavřeny. Až na jednu, která byla pouze do výše dospělého muže a zarovnaná betonem. Na mé naléhání - neboť Židovské město je sice krásné, nově vystavěné, udržované a má své kouzlo, nicméně chodit v něm stále dokola poněkud unavuje - jsme jej opustili. Doplněk - Židovské město se vyznačuje ještě tím, že je v něm asi stokrát méně pouličních prodavačů než v arabských čtvrtích, takže naše uši a též můj žaludek si zde odpočaly.

Pak jsme vyšli Siónskou branou ven a došli ke kostelu sv. Petra in Galicantu, což je místo, kde Petrovi třikrát zakokrhal kohout. Tudy též prošel Ježíš mnohokrát za svůj život, neboť zde vedly schody přes Cedronský (Kidrónský) úval na Olivovou horu a také zde zřejmě stál dům velekněze Kaifáše. Kostel s krásnými mozaikami je ve výstavbě. Je ve správě jakýchsi francouzských sester, které se rozhodly dobudovat podzemní jeskyně a bludiště a též údajné Kristovo vězení. Celé je to několikapatrové. Co ovšem stojí za pozornost, je právě torzo oněch schodů, po kterých Ježíš chodil a několik vyhrabaných děr (které František opět obdivoval). Všichni jsme pak zírali z úžasné vyhlídky. Ta poskytuje snad nejlepší pohled na Jeruzalém a okolí až po Judské hory. Též jsme si konečně upřesnili polohu údolí Gehenna (Ge Hinóm - Údolí syna Hinómova), kde dříve stávala Molochova socha, které se házeli malé děti. Dnes tam pouze arabští bratři házejí odpadky. Také jsme takto z výše spatřili Pole krve (Hakeldama), na kterém dnes stojí řecký ortodoxní klášter.

Pak jsme se vozem kolem Gehenny přes protější kopec vydali hledat Ein Karen. Protože jsem vedl Františka já, dostali jsme se samozřejmě do největší špičky a projeli si i nečekaně zajímavé části města. Ein Karen jsme stihli skutečně na poslední chvíli, ve třičtvrtě na pět. Doběhli jsme klusem do baziliky, která zatím burácela zpěvem, neboť zde končila mše několika sjednocených autobusů. Zastihli jsme ještě zpěv v angličtině "Toto je den" a radostné "Halelujah" a spolu s ostatními se vrhli do jeskyně, ve které se snad narodil Jan Křtitel a možná též Zachariáš zazpíval své Benediktus. Ohromil nás také první usmívající se františkán. Překrásná kropenka u vchodu také stojí za povšimnutí - v této kropence stojí torzo nohou, takže žehnající si otře konečky prstů o palečky.

Pak jsme ještě došli k Mariinu pramenu, který nechal vybudovat před několika lety starý Žid baron Rothschild na památku své katolické babičky, a pak už se vydali nazpět k hotelu. Tentokrát jsem navigoval ze zadního sedadla potmě a tak cesta proběhla bez mapy klidně, až na to finální hledání hotelu. Po hodinové jízdě s několika dopravními přestupky jsme se nakonec domů dostali.

Po krátkém občerstvení jsme znovu vyrazili do víru velkoměsta. Nutno říct, že navigaci převzala Marie, aby nás uvedla ke krásným restaurantům, které spatřila při své včerejší pochůzce. Helenka umírala hlady a já, provláčen židovským městem, jsem sotva nohy vlekl. Nicméně Marie sledovala neomylně svůj kurs a po zhruba dvouhodinové procházce, když jsme zblízka poznali několik okolních čtvrtí, jsme došli skutečně tam, kde několik restaurantů bylo. U třetí restaurace jsme nekompromisně trvali na usednutí. Podnik nás též nalákal skvělým vynálezem, který musíme doporučit v Roztokách Na Vrškách. Jsou to plynové hořáky, které hřejí na hosty sedící venku. Je to něco jako krb ve vzduchu a nutno říct, že pod takovým zařízením se v chladnoucím večeru sedí blaze. Skvěle jsme si pochutnali na žampionech, italské pizze a jakési specialitě - byla to taková naše závěrečná večeře na rozloučenou, která se, co se týká gurmánství, skutečně vydařila. Marie s Františkem, protože jsou už staří, se vydali zpátky do hotelu. Helenka jako nejmladší člen výpravy toužila spatřit znovu na vlastní oči opravdové Židy ve čtvrti Mea Šearim. Tak mě další hodinu vláčela po všech nemožných uličkách a neustále mě nutila zatočit vždy tak, abychom odbočovali co nejdále od hotelu a ještě se nevrátili. Naštěstí ztratila orientaci, takže jsme se překvapivě k hotelu přece dostali. Ovšem přes mrtvou kočku, což bylo takové symbolické rozloučení s touto jinak velice krásnou čtvrtí, kde člověk spatří v nočních hodinách ještě desítky dětí a spoustu nefalšovaně ortodoxních Židů, kteří se skloněnými hlavami a s nepříčetným výrazem spěchají studovat tóru.

Tragédie tohoto večera mě potkala u automatu na měnění bankovek. Rozhodl jsem se udělat své ženě radost, aby mohla ještě prohýřit další dolárky. Automat ochotně spolkl padesátidolarovou bankovku a místo peněz vyplivl pouze papírek. Domníval jsem se, že snad někdy vyplivne i peníze a vsunul jsem tam ještě desetidolar. Vyplivl pouhých dvacet čtyři šeklíků a další papírek. Takže nám ten krám zůstal dlužen sto padesát šeklíků a žádný papírek. V Mea Šearim jsme byli také osloveni vlídným ortodoxním staříkem. Nutno podotknout, že v téhle čtvrti se žádné neortodoxní osoby kromě nás nikdy nevyskytovaly, takže jsme na ulici vypadali jak z jiného světa. Stařík se nás zeptal, jsme-li jewish people a když jsme mu řekli, že nikoli, byl velmi zklamán. V očích se mu zračilo zoufalství, neboť právě zavíral svůj krám s židovskou literaturou a zjistil, že dnes už nikomu nic neprodá.

Technický dodatek: Jak to bylo, když Marie přestávala kouřit.

Kdysi dávno, při přípravách na cestu do Izraele, Marie tvrdila, že u Zdi nářků přestane kouřit. Od toho prý také Zeď nářků. Utvrzovala nás v tom i při našem pobytu až do příjezdu do Jeruzaléma. Zde již o tom nehovořila. Nicméně hovořili o tom dva naši nekuřáci, velmi často. Dnes byl poslední den, kdy jsme navštívili Zeď nářků. Naši nekuřáci neopomněli Marii připomenout její pevné rozhodnutí, že s cigaretami skoncuje, nicméně Marie měla štěstí. Chtěla totiž původně zasunout symbolicky své cigarety do štěrbiny, tak jako ostatní věřící zasunují své modlitbičky. Avšak smývali pouze mužskou část zdi, takže štěrbiny byly volné pouze tam, kdežto v ženské byly zcela ucpané. Takže bohužel - Marie se vrací kouřící tak, jak odjela.