Čtvrtek, den pátý

(Vypráví MM)

Hned po snídani jsme seběhli do přístavu s představou, že se projedeme po jezeře. Nakonec jsme se museli svého plánu vzdát. Cesta by trvala celé dopoledne a tolik času jsme neměli. Rozjeli jsme se směrem na Kafarnaum a chlapci nám slibovali kávu v restauraci u Fischera, Petra Rybáře. Majitele jsme sice probudili, ale odmítl nám kávu uvařit. Bylo na něj ještě brzy. Sjeli jsme k vodě, kterou Vašek okusil na vlastní kůži. Osvěžen na těle, svedl Františka k polnímu pychu. Natrhali něco málo plodů, o kterých tvrdili, že to jsou pomeranče. Poté, co jsme první z těch plodů rozřízli, zjistili jsme, že jsou to citróny. František nastudoval cestu k místu, kde vtéká Jordán do Genezaretského jezera a tak jsme tím směrem vyrazili. Vtok jsme skutečně spatřili z dřevěného, rozkymáceného mostu a hledali jsme Betsaidu. Zjistili jsme, že Betsaida je místo zapsané jen v historii, dnes již neexistuje.

Vrátili jsme do Kafarnaum, kde stojí zdáli viditelný pravoslavný chrám. Usoudili jsme, že jej nebudou opatrovat františkáni a tak nebude problém se do něj dostat. Další omyl toho dne! Kostel byl obehnán mohutným plotem a vstupní vrátka uzavřena.

Vyjeli jsme na horu Blahoslavenství, která se tyčí nad Genezaretským jezerem. Místo bylo doslova obleženo autobusy. Kruhový kostel na hoře je vyzdoben jednotlivými blahoslavenstvími. Jak připomíná Václav, zvláště to "Blahoslavení tišší" jsme si v tom mumraji vychutnali. V zahradě, která kostel obklopuje, jsme si z našeho průvodce, z Krollovi knihy "Po stopách Ježíšových", přečetli aspoň několik kapitol o místě.

Naši ranní chuť na kávu jsme uspokojili v poledne, nedaleko od hory Blahoslavenství v jakémsi pubrestaurantu. Byl to prostorný dřevěný podnik s velikými stoly a velikým psem, který nás, jako jediný pes v celém Izraeli, zcela ignoroval. Odolal i Heleně, která se s ním chtěla podělit o svůj příděl sušenek. Kalendovi dostali svou tureckou kávu a Markovi, jak říká Václav, kávu chemickou, jinak kávu rozpustnou s mlékem.

Sjeli jsme opět ke Genezaretskému jezeru a navštívili jsme Tabghu. Zde stojí kostel s klášterem na místě, kde Kristus několika chleby a rybami nakrmil zástup svých posluchačů. Kostel patří německým benediktýnům, je německy čistý a byl plný lidí. Přes zástupy turistů jsme se propracovali k místu, kde je v podlaze kostela mozaika s motivem dvou chlebů a koše s rybami, s, který zdobí nejeden suvenýr z Izraele.

(Pokračuje VK)

Kromě překrásné mozaiky ze šestého století je pod oltářem vidět kámen, na němž údajně proběhlo rozmnožení chlebů. Benediktýnský klášter se kromě čistoty vyznačuje i větší přívětivostí k turistům, neboť zde nejsou jako ve františkánských kostelech vyhazováni turisté v šortkách.

Z Tabghy jsme odjeli podle Helenčina velkého snu hledat biblickou Magdalu a Holubičí údolí. Holubičí údolí je vádí, které ústí od Nazareta ke Genezaretskému jezeru, cesta po které asi Ježíš mnohokrát prošel. Mají tam být strmé skály, ve kterých podle Krolla hnízdí divocí holubi. Z dálky jsme viděli opravdu mohutné skály, tyčící se asi 400 m do výše (nejvyšší byla identifikovaná jako hora Arbel) a poseté jeskyňkami a průrvami. Pohled na ně a na jeskyně s různými vestavbami a výplněmi, nás uchvátil a silnější jedince přinutil k výstupu. Slabšího jedince (Marii) jsme ponechali v autě s tím, že se půjdeme jen kousek do svahu vyšplhat, abychom získali rozhled po překrásném okolí. Výstup byl těžký, ale pěkný, zpestřený tím, že za ohromného řevu, tance a zpěvu okolo nás scházela skupina asi sto ortodoxních chasidských školáků, kteří, když jsme se s nimi dali do řeči, potvrdili, že jsou z Jeruzaléma a znali dokonce i Prahu. Zpívali neuvěřitelně falešně a jejich černé kaftany, které ve větru vlály, byly také neuvěřitelně špinavé, jak dováděli v jeskyních. Po velmi pracném výstupu s přestávkami jsme se nakonec, neodolatelně vábeni jeskyněmi, vyšplhali až na vrchol. Jeskyně i výhled do údolí za to stál.

Jeskyně sloužily v dobách válek za úkryt například i zélótům a nám posloužily jako prolézačky, kterých jsme se nemohli nabažit. Později jsme zašli podél skalního masívu ještě trošku dál, abychom získali výhled na Údolí holubičí. Holubičí údolí opravdu holubové navštěvují, neboť jsme je viděli kroužit v hejnech a řada skal byla poseta holubím trusem. Nakonec, ač neradi, jsme se vydali na cestu zpět, nemajíce ponětí o čase. Až jsme došli k pramenu, přímo v soutěsce a museli jsme vzpomenout na slova žalmu "Vodí mě k pramenům, kde si mohu odpočinout". Nechali jsme tedy odpočinout svým nohám a mohutný pramen, který tam prýštil z roury, nás opravdu osvěžil a chvilku jsme se v něm pocachtali. Nutno říct, že když jsme dorazili k autu, bylo prázdné a Marii jsme spatřili, jak pomalu schází od kaktusového pole. František poučen dlouholetým manželstvím ihned vytušil, že nebude vše vpořádku, neboť od našeho výstupu uplynuly již téměř tři hodiny a odběhl natrhat květinu. Leč marně. Marie zůstávala neoblomná, odpovídala úsečně a tvářila se jako Herodes. Nutno říct, že pomalu, až teprve cestou k Jardenitu svou křečovitost ztrácela (redakčně Marií kráceno).

Dorazili jsme na místo, kde údajně křtil Jan, to je na místo, kde vytéká Jordán z Genezaretského jezera. Jardenit je místo několika betonových schodišť do Jordánu, kde jsou ve velkém ponořováni lidé z různých církví, tedy, přesněji řečeno, křtěni. Křty jsou zřejmě různorodé, neboť jsme tam viděli jakéhosi protestantského kněze, který křtil velmi živě a nakonec oslovil i skupinu přihlížejících Židů a dlouho a hezky s nimi rozmlouval. Shlédli jsme pravoslavné křty a také křtícího františkána. Helenku nejvíce zaujal pravoslavný pop, jenž křtil velmi vehementně, vypadal jako Rasputin a používal sugestivních metod, např. prudce vytáhl kříž z vody a donutil mladé děvčátko vypít několik doušek Jordánu, který vypadal spíše jako stojatá bažina. I my jsme potom sestoupili do Jordánu, abychom okusili této slasti a pravdou je, že ačkoliv to teď líčím s nadsázkou, byli jsme hned zbožnější, i když nám nohy okusovaly rybičky, kterých tam bylo neuvěřitelně mnoho, a s námi Jordán prožíval hezký pes, který proplul až ke křtícímu místu. Helenka chtěla zakoupit památečný jordánský klobouk, nicméně ceny, které byly zřejmě určeny americkým baptistům, nás od nákupu odradily.

My jsme se vydali zpět do Tiberias hledat rovy proslulých rabínů, např. rabiho Akiby, který byl podle tradice stáhnut z kůže zaživa. To, co vypadalo trochu jako rov, se ve skutečnosti ukázalo být původně starou synagogou, nicméně po provozní době, zajištěnou mříží a tak jsme se nakonec vrátili do centra města, abychom realizovali své nákupní touhy, např. v podobě vína, hory ovoce a zeleniny, nutné k životu. My s Helenkou jsme potom ještě procestovali město křížem krážem, hledajíce další proslulé rovy a nakonec se nám přece jen podařilo objevit hrob evidentně dalšího proslulého rabína. Helenka se svou znalostí hebrejštiny přeložila jméno, nicméně to nepřipomínalo ani vzdáleně žádného rabína, který zde měl být pohřben. Místo však bylo pěkné, osvětlené spoustou olejových lampiček a tak jsme prožili alespoň kousek správné židovské víry. Později nás Helenka tuze mučila u večeře pokusem o identifikaci rabína, kterého jsme uctili, což se nakonec s obtížemi podařilo - šlo o téměř neznámého rabína Chijju (jak se to píše, nikdo neví, nejlépe je to asi napsat pouze hebrejsky).

(A ještě doplněk od MM)

Dodatek k mým zážitkům z Holubičího údolí. Moji tři spolucestující pravili, že půjdou jen kousek, tak zhruba do půli vršku. Já jsem s nimi jít nemohla, protože v sandálech, které jsem měla na nohou, bych možná nahoru došla, dolů už určitě ne. Zapnula jsem si klimatizaci v "budžíku" a četla Krolla. Po hodině jsem si řekla, oni mě tu dlouho nenechají, po druhé hodině jsem pochopila, že mě tam nechají dlouho a začala jsem tiše, nicméně vytrvale zuřit. Zuřila jsem navzdory několika zážitkům. Jedním z nich byla střelba za mými zády. Stříleno nebylo po mně, ale střelbou byla přivolávána skupina ortodoxních židovských žáčků. Jejich návrat byl milým zpestřením mé samoty. Chlapci seběhli shora, někteří se zarazili až o naše auto, opřeli se o něj, šklebili se na mně skrz okénko a poslední skupina svému Hospodinu a mě předvedla na silnici veselý tanec. Z protější arabské vesnice zněl opakovaně hlas muezzina, který svolával k modlitbě. Když se blížila třetí hodina mé samoty, rozmluvila jsem sama sobě nápad, že můj muž a dva z nejlepších přátel byli zavražděni, pochopila jsem, že se pouze na mne vykašlali a nasadila jsem Vaškem zmiňovaný výraz Heroda. Se zbytkem toho lepšího já a v představě, že tři Herodové je více než jeden, jsem zapudila myšlenku s "budžíkem" jim ujet a počkat na ně v Tiberias, v pokoji s klimatizací. Šla jsem se podívat k políčku s kaktusy, když v tom moji spolupoutníci přišli. Nutno říci, že by mě ten Herodes pustil dříve, kdyby někoho napadlo místo kytky utrousit "sorry" nebo alespoň šalom. A večer končíme na terase tak, že Kalendovi se mnou bdí a František sní svůj izraelský sen.