Úterý, den třetí

(Vypráví MM)

Dnes jsme byli s Václavem s konečnou platností jmenováni mluvčími zájezdu, takže třetí den cesty z mého pera. Po předchozím souhlasu nás František vyhnal z postelí tak, že jsme byli v devět hodin v jídelně hotelu Hartmann u švédského stolu na izraelské snídani.

Den jsme zahájili v Kafarnaum. Nad vykopávkami "Petrova domu" (znalci Nového zákona ví, že ten vzpomínaný dům patřil Petrově tchýni) stojí nepříliš hezký kostel, který vypadá, jako by tu při své turistické cestě nějací mimozemšťané zapomněli své vozidlo. Pokud si odmyslíte UFO-styl kostela a soustředíte svůj pohled na základy domu, které jsou pod lodí chrámu, má i toto místo svůj půvab, tak jako snad každý kámen v této zemi. O kostel pečují, jako o spoustu dalších, františkáni. Zejména tím, že zahalují ramena žen a dbají na to, aby muži v příliš krátkých šortkách nepronikli dovnitř. Duši příchozích františkáni nezkoumají. Naši muži prošli v šortkách do onoho oploceného místa zvaného Kafarnaum zřejmě pouze proto, že jejich oči plály františkánskou spiritualitou a na kolena jim tolik vidět nebylo. Krom zbytků domu Petrovy tchyně stojí za plotem, na odiv příchozím, i zbytky židovské synagogy. Dle evangelií zde Ježíš učil. Z kostela nás jeden bratr františkán vypudil, neboť kostelík měla "předplacený" skupina anglických turistů pro svou bohoslužbu. Slyšeli jsme je zvenku zpívat.

Z Kafarnaum jsme dojeli na jedno z nejhezčích míst na břehu Genezaretského jezera, které nás velmi oslovilo, na místo zvané Petrův Primát. Tady Kristus po zmrtvýchvstání připravil svým učedníkům na ohništi rybu. Ono místo s označením Mensa Christi stojí před obětním stolem malého kostela na samém břehu jezera. Sešli jsme až ke břehu a vmísili jsme se do skupiny italských řádových sester a jednoho biskupa. Biskupa jsme rozeznali podle toho, že mu sestřičky uctivě líbaly ruku s prstenem.

Na břehu Genezaretského jezera jsme se rozprchli, každý z nás si našel kousek země či kámen, kde mohl být pro tu chvíli sám a mohl vnímat sílu místa, kde jsme se nacházeli. Přestože voda, která ten den jezerem protékala, byla voda jiná než ta, která nesla Petrovu loďku, nikoho z nás by v tu chvíli nepřekvapilo, kdyby k břehu Petrova loď opět dorazila. Autentičnost tohoto místa je nesporná.

(VK nahrazuje MM, která začíná být příliš dojatá)

Od Genezaretského jezera jsme se vydali vzhůru do Golan. Na místě Banias, kde je několik pramenů a vlastně podle některých verzí i Jordán, je jeskyně. Zde už kdysi před Kristem byla Panova svatyně, tetrarcha Filip si zde vystavěl palác a pro křesťany je toto místo vzácné tím, že zde apoštol Petr poprvé veřejně řekl, že Ježíš je Mesiáš, což mu vyneslo příslib prvního papežství vůbec. Místo je to pozoruhodné a na jaře se prý v korytech valí proudy vod. My jsme viděli už pouze potůčky, ale zato shlédli živou Drúzku, která na polštářku pekla šestišekelové placky. Ty jsou velmi, velmi kořeněné, takže jsme po nich měli skoro celý den žízeň, až doteď.

Když jsme se vraceli, obcházeli jsme překrásné vádí, kde se vyskytují nejrůznější rostliny, pro nás exotické, od bambusu přes kaktusy a nutno říci, že jsme zde s nasazením řady škrábanců na nohách uloupili i velkou sbírku granátových jablek, která právě pojídáme. A také citróny. Nabrali jsme si vodu z pramenů Jordánu a spatřili živého, velmi dobře živeného sysla. Opravuji, prý to nebyl sysel, ale byl jen tlustý jako sysel, ve skutečnosti šlo o sviště. Shlížel s despektem na turisty.

Z Banias jsme pokračovali dále po velice příkrých úbočích Golan k hradu Nimrod. Golany, jak je známe z novinových článků, jsou ne nějaké vršky nebo vršíčky, ale skutečné hory s velice strmými svahy a je dost pochopitelné, že Izrael Golany obsadil, neboť je odtud rozhled po celé náhorní plošině Galileje a asi se odtud i velmi dobře dolů na nebohé Izraelce střílí. Než jsme dojeli k Nimrodu, byli jsme Monfortem připraveni na zklamání. Nicméně Nimrod je opravdu křižácký hrad, takový, jaké známe z vyprávění. Je obrovský a některé jeho části jsou i velmi zachovalé, dalo by se tam chodit hodiny a hodiny a slézat si nejrůznější místnosti, fantasticky obrovské balvany, únikovou chodbu vysokou tři metry… Živý inventář tvořilo pět dalších živých svišťů, opět tlustých jako syslové.

Z Nimrodu, pojmenovaném po biblickém lovci Nimrodovi, jsme stoupali serpentýnkami stále výše a výše do hor až k Hermonu, což je nejvyšší hora Golan a má přes 2.200 m. Z dálky jsme slyšeli střelbu z kanónů i ze samopalů, snad izraelskou odplatu za předchozího dne zabité izraelské vojáky, nicméně my jsme střelbou postiženi nebyli a dostoupali jsme až na samé úbočí Hermonu, kde v zimě Izraelci lyžují. František zde prožil svůj nejhlubší zážitek dne tím, že si skočil do velké nádrže s plastikovými kuličkami, ve kterých jinak plavou děti, my ostatní jsme se pokochali pohledem na blízký vrcholek Hermonu. Promluvil jsem si také s jedním z izraelských vojáků, kterých tam bylo požehnaně, včetně příslušné techniky. Když zjistil, že jsme z České republiky, chtěl lokalizovat odkud, protože jeho spolubydlící je utekuvší Čech a jakmile se dozvěděl, že z Prahy, chtěl vědět odkud z Prahy. Když slyšel, že z Roztok u Prahy, hned věděl, že leží níže po proudu Vltavy. Zdá se, že Roztoky jsou pojem i na Golanských výšinách.

Výhled z výšin je impozantní, a kdyby nebyl opar, bylo by asi možné dohlédnout až k jezeru. Původně jsme ještě měli v plánu z nejvyššího bodu Golanských výšin objet podél libanonské hranice celé Golany a pak teprve sjet zpátky k jezeru, nicméně blížící se soumrak a také obavy o bezpečnost našich manželek a doma ponechaných početných potenciálních sirotků nás vedly k cestě přímo dolů. Již za úplné tmy jsme dorazili zpět do hotelu Hartmann. Nutno říci, že od vjezdu do města to k hotelu Hartmann trvá asi tři minuty a my jsme konečně tuto trasu zvládli bezchybně. Večeře byla znovu výtečná a zbytek večera jsme prožili na balkóně s výhledem na Tiberiadské jezero, diktujíc tyto záznamy.

(MM - poslední dodatek k dnešnímu dni)

Po večeři jsme se zaktivizovali, také díky lahvince místního růžového vína a vyrazili do večerních ulic. Doufali jsme, že aspoň zde nalezneme Židy oslavující tóru. Pokud tu takoví byli, nám zůstali skryti. Procházeli jsme živé ulici, dostali jsme se až na nábřeží a navštívili některé dosud otevřené krámky s nejrůznějšími lákadly. Helenka započala své velké nákupy koupí několika obrázků a olivového oleje za 12 šekelů. K zážitkům dnešního dne zbývá dodat, že našimi sousedy v jídelně je skupina ruských turistů v čele s popem. Já k nim sedím zády, ale ti z nás, co na naše spoluhosty vidí, mi napovídají, že pop má přehazovačku a copánek. Dlužno dodat, že na číšníka, jehož mateřštinou je hebrejština či arabština, vytrvale hovoří rusky a tím samým jazykem se před jídlem společně modlí.