Úterý, den sedmnáctý

(Vypráví VK)

Poslední den našeho putování v Izraeli, ve skutečnosti den předposlední. Po snídani, při níž jsme byli opět proti své vůli presováni k různým stolům, aby nezůstávala nevyjedená místa, jsme se vydali rozloučit s Jeruzalémem. Především jsme se vrátili k Božímu hrobu. Tam jsme konečně strávili několik tichých chvil. Až na to, že opět přímo u Božího hrobu nás nedůtklivý pop vyháněl dříve, než jsme stačili pořádně zakleknout. Potom jsme se ještě chvilku potulovali po městě, prohlíželi si především krámky se vším možným, abychom potěšili také doma několika suvenýry, a nakonec jsme se rozdělili. Markovi se vydali koupit betlémek a my jsme se posadili ke kávě. Koupě betlému se stala osudovým Františkovi, který nezvládl nerovnost terénu a pohmoždil si kotník. Dřevěný betlém je pozoruhodný - zvířátka jsme pro jejich obzvláštní podobu nazvali volkem a bolkem.

Potom jsme odjeli směrem k pobřeží. Poměrně snadno jsme se dostali do Tel Avivu a vyhledali příjemnou pláž, abychom se koupáním rozloučili se Středozemním mořem a vůbec kraji pohostinnými. Foukal sice mírně studený větřík, ale vyhledali jsme si závětří u prosluněné zdi a ještě se trošku osvěžili slanou vodou. Poté jsme bez problému dorazili do historické části Tel Avivu, do přístavu Jaffa. Už jsme bohužel nestihli otevřený kostel, stojící tady na památku apoštola Pavla, který odsud odplouval na jednu ze svých misijních cest. Zato jsme sledovali úžasný západ slunce do moře - slunce se zasouvá tak rychle, že během deseti vteřin zmizí v moři docela.

A pak už jsme se vydali na letiště, neboť nám bylo doporučeno nacházet se tam v půl sedmé. Bylo zhruba pět hodin a tma, když jsme sedli do vozu a v dobré víře se vydali k letišti Ben Gurion, vzdálenému necelých třicet kilometrů. Avšak ouha. Jakmile jsme opustili Staré město a vjeli do uliček Tel Avivu, zjistili jsme, že všechny jsou absolutně ucpané. A nejen uličky, ale i ulice a magistrály a všechny dálnice, které křižují Tel Aviv všemi směry, i ty šestiproudé. Byly plné aut, které stály nebo popojížděly rychlostí šneka. Naše panika začala vzrůstat v okamžiku, když jsme zjistili, že vlastně ani nevíme, kudy k letišti. Moc a mockrát jsme se zamotali, opakovaně vjížděli na ta nejucpanější místa a naše nervozita stoupala a stoupala. Byl jsem navigován z předního i ze zadních sedadel a proti vůli lidu mnohokrát odbočil zcela špatně, takže jsme se zamotávali čím dál víc. Ve snaze dohnat zpoždění jsem se začal dopouštět i těch nejšílenějších dopravních přestupků, jako otáčení na dálnici a jízda v protisměru po krajnici, která stačila sotva na motocykl. Nakonec díky Boží prozřetelnosti a mému závěrečnému odbočení (opět lidu navzdory, jenže tentokrát správnému) se nám podařilo dopravním zácpám uniknout.

A tak jsme zhruba s hodinovým zpožděním dorazili na letiště. S radostí jsme zjistili, že naše letadlo má do odletu ještě fůru času. Vrátili jsme svižně našeho vypůjčeného budžíka, což nás stálo ještě 40 dolarů (neznámo za co). A pak s kufry na vozících se pokusili naprosto přeplněnou letištní halou prorazit ke správné části zdejší Securitas, která prováděla předodletové výslechy.

Jenže takových jako my tam byly desítky a stovky a tisíce a všichni se šíleně tlačili. Nejvíce jakési Rusky, jejichž letadlo odlétalo v devět patnáct do Moskvy. Byla jich strašná spousta a stlačovaly nás stále z toho správného směru. Nakonec se mi technickým způsobem podařilo najít tu správnou frontu, do které jsme se mohli zařadit a postávající úředníky začít vytrvale upozorňovat, že do odletu letadla zbývá necelá hodina a prosit, abychom byli konečně vzati k pohovoru. Úředníci postávali, klábosili, v klidu kladli své kontrolní otázky těm šťastnějším před námi. A na naše vytrvalé dotírání nám odpovídali, že je dost času, že se všechno stihne.

Když už do odletu zbývalo pouhých pětadvacet minut, náš neklid začal přerůstat do hysterie. Nakonec jsme byli přece jen k pohovoru vzati. Byl s námi veden zoufale pomalu. Na naše neustálé upozorňování, že do odletu zbývá jen patnáct minut, že už jen deset a pět minut, nám vyslýchající neustále tvrdila, že se nemusíme vzrušovat, že vše je zařízeno, že letadlo bude čekat, že nás tam do něj provede zadem, že tedy nemusíme být nervózní atd. A kladla nám dál své stupidní otázky (kdo nám balil zavazadlo či zda máme nějaké účtenky od hotelu).

Vše kliďánko až do chvíle, než dva Češi, cestovatelé jako my, kteří měli odletět stejným letadlem do Prahy, přilétli zděšeně od odbavovacího okénka, že je už uzavřeno a že letadlo do Prahy bude odlétat. V tom okamžiku se pracovnice securitas tiše vypařila a ponechala nás svému osudu v přecpané hale bez jakéhokoliv vysvětlení. U různých úředních okének a osob jsme pak bědovali, že další letadlo do Prahy letí až za týden. Odpověď - arogance. Nebylo možné se ani domoci jmen odpovědných úředníků. Když jsem chtěl od jedné pracovnice na odbavení, aby mi řekla alespoň své jméno (to měla na vizitce pouze hebrejsky, což já nepřeluštím), protože nám předtím také sdělovala, že se vše do odletu stihne a letadlo počká, sebrala mi pas, cosi si z něj opsala a dál se se mnou nebavila.

Dostavil se pocit totální bezmoci. František se vydal k informacím zjistit další možný postup, ovšem u okénka postával bezmocně asi půl hodiny. A tak jsem se mu vydal s oněma dvěma stejně postiženými tuzemskými kolegy na pomoc. Pracovnice u počítače za okénkem cosi dlouze, dlouze ťukala a v podstatě nebyla schopna odpovědět vůbec na nic. V tom okamžiku jsme se dostali do existenčního presu, neboť na nás zaútočil dav asi sta běsnících Rusek, kterým právě ulétlo letadlo do Moskvy. Hystericky křičely a vypadalo to, že nás skutečně ušlapou. Vzepřeli jsme se koleny a lokty o informační budku a byli na ni přiráženi způsobem, který snese srovnání jedině s Národní třídou. Nakonec kýmsi zmanipulovány odběhly s šíleným řevem jinam. Přežili jsme.

Mezitím pracovnice po hodině práce z počítače vylovila náhradní letenky - že poletíme o pár hodin později a přes Varšavu. Vrátili jsme se zpátky do odbavovací haly a nepřetržitě lovili někoho ze securitas, aby dokončil naši prověrku a olepil nám zavazadla příslušnými štítky, abychom tuto šílenost nemuseli absolvovat znovu a nezmeškali i letadlo do Varšavy, které mělo odlétat ve čtyři ráno následujícího dne. Nakonec se nám podařilo takového člověka zajistit a nutno říct, že naše odpovědi na znovu pokládané debilní otázky nebyly nejzdvořilejší. Kýžené nálepky jsme přesto dostali a nutno říct, že náš zdravotní a psychický stav v té chvíli nevypadal nejlépe. Arogance, s jakou s námi jednali pracovníci securitas a ostatní letištní personál snese srovnání jedině s tím, co šlo zažít před rokem 89 na výsleších v Bartolomějské. Nutno podotknout, že na rozdíl od letecké společnosti El-Al, se kterou jsme měli původně letět my, jiné letecké společnosti se o své pasažéry postaraly, vytáhly je z těch šílených houfů a propresovaly skrz securitas až ke kýženému odbavení.

Takže naše cesta domů z Izraele se poněkud protáhla. Zejména let z Varšavy předpotopním letadlem pro 20 osob, kterému při startu kamínky z letištní plochy odletovaly až do oken a trochu v něm škvírami táhlo, patřil k mým nejdelším v životě.

A závěr k putování?

Kdykoliv nyní otevřu bibli, čtu v ní už něco trošku jiného. Nečtu jenom o něčem, ale čtu skrz něco. I s tím závěrečným trápením to byla Pouť. Dá-li Bůh, do Izraele se ještě vrátíme.Tam je totiž také Doma.