Neděle, den patnáctý

(Vypráví VK)

Po snídani jsme uznali, že když není sabat, nemusíme se zříkat svého "budžíka" a vyrazili jsme vozem pod Olivovou horu. Ta nebyla již zcela pustá, ale hemžila se autobusy s turisty. My se nejdříve vydali do Chrámu národů, kde sice měla být mše svatá až v jedenáct hodin, ale chtěli jsme si na místě ověřit situaci. Od milého zbožného františkána, který tam bosý (tedy v sandálech) přecházel sem a tam, jsem se z jeho plynné italštiny dozvěděl, že mše svatá bude začínat za několik minut, abychom vyčkali. Tož jsme se tedy posadili a půlhodinku porozjímali. Když však se mše svatá nějak stále nekonala, vydal jsem se znovu k bratru zeptat, jak se to se mší svatou má. Bylo mi odpověděno, že čeká, až dorazí italští turisté, kteří mají mši svatou objednanou. Uznali jsme, že Italové jsou národ nespolehlivý a že po zkušenosti s českou výpravou, zvolíme raději nějakou pevnější mši a šli jsme vzhůru po Olivové hoře.

Chrám Máří Magdaleny je otevřen pouze výjimečně a to zřejmě jenom liché úterý a čtvrtky a to jenom pro sovětské delegace, takže jsme se do něj nedostali. Zato jsme ještě pohlédli shora z krásné vyhlídky na Jeruzalém a na Zlatou bránu, podél které jsme se včera ubírali cestou necestou domů a také na ten binec v údolí Cedronu. Kousek výš jsme došli ke kostelíku Dominus flevit. Ten stojí otočen presbytářem k Jeruzalému a velkým proskleným oknem se díváme, stejně jako kdysi se díval Ježíš, na Jeruzalém. Na tomto místě o něm Ježíš prohlásil, že z něj nezůstane kámen na kameni - při pohledu na Omarovu měšitu je vidět, že opravdu po Chrámu není ani stopy. Vzápětí poté, co jsme sem přišli, se dostavila také skupinka asi 25 německy mluvících věřících, včetně několika roztomilých dětí a začala mše svatá, na které jsme se rádi zúčastnili. Snědší otec, ovšem též německy mluvící, vypadal velmi zbožně a my jsme mši svatou prožili v hezkém společenství. Za zmínku stojí ukázněnost německých dětí, která by mohla být příkladem pro děti naše vlastní. Přímluvy byly z lidu, naši německy mluvící manželé se nezapojili, ale ostatní bratři a sestry měli řadu proseb, které směřovaly zejména k hlavnímu účelu mše svaté, za mír ve Svatém městě.

Po mši jsme putovali dále do kopce po Olivové hoře a dorazili k hrobkám proroků, které jsou zřejmě v jeskyni na soukromém pozemku, neboť přímo nad jeskyní je jakýsi domeček, ve kterém bydlí kromě několika Židů i psi. Uvnitř v jeskyních, které jsou poměrně rozsáhlé, jsou pochováni Zachariáš, Malichiáš a ještě jeden proroků, jehož jméno jsme nebyli schopni identifikovat. Když Helenka zjišťovala, kdeže jsou vlastně ostatky proroků, protože nám byly neustále ukazovány pouze prázdné díry do země, bylo odpověděno, že co bychom nechtěli po třech tisících let. Pak jsme vyšli až na samý vrchol Olivové hory, kde je mešita, ve které je nevěřícím umožněn přístup k malé kapličce, ve které je otisk čísi nohy. Podle tradice jde o místo Nanebevstoupení a nutno říct, že přes vyděračské vstupné tam není k spatření ani k prožití nic.

Já jsem potom seběhl pro vůz - rozhodli jsme se, že se vypravíme do Betánie. Cesta vozem na Olivovou horu nebyla zcela snadná. U izraelských zátarasů jsem se od vojáka dozvěděl, že nejkratší cesta ke kýženému místu vede přímo vzhůru jakousi uličkou. Vydal jsem se jí, zavedla mě na arabský hřbitov, kde jedna ulička stíhala druhou a hodnou chvilku jsem se tam motal, než jsem narazil na arabsky mluvícího průvodce, který mě velice ochotně vysvětloval cestu až na Olivovou horu. Bohužel od kýžené silnice, na kterou jsem chtěl vozem vyjet, mě dělilo 150 "budžíkem" nepřekonatelných schodů, takže jsem absolvoval cestu zpátky a již bez vyptávání místních průvodců raději dojel bezpečně podle svého.

Po shledání jsme odjeli do Betánie, také s trošku malými oklikami, nicméně Lazarův hrob jsme našli. Bazilika byla samozřejmě, jak je tady dobrým zvykem v neděli, zavřená a nenechali jsme se ani nalákat vstupem do nejstaršího domu v Betánii. Nutno říct, že podobných atrakcí je tady celá řada. Lazarův hrob byl velmi působivý, neméně působivá byla provádějící Arabka, která od nás vyžadovala neustále další a další peníze, nemajíc dost na dvaceti šekelech. Proto jsme se rychle z těchto míst vzdálili, byť se Lazarův hrob Helence velice líbil a hodlala v něm setrvat delší čas.

Dojeli jsme potom do Betléma a zastavili se u dalšího hrobu, neboť dnešní den byl hrobů, u hrobky Ráchel. Ta je vlastně už uprostřed zcela arabské čtvrti a je bezpečně zajištěna před palestinskými útoky různými opevněními a desítkou židovských vojáků včetně ostřelovacího stanoviště na střeše. Velmi rychle jsme pronikli dovnitř, to už se nepodařilo Františkovi, který byl zachycen a poslán do správného oddělení pro muže. Já s Helenkou jsem byl v oddělení pro ženy, kde jsme naslouchali dojemnému křiku právě obřezávaných dětí, které probíhalo za zástěnou. Nutno říct, že když jsem si to později prohlédl pečlivěji, zjistil jsem, že vše probíhá, byť v hrobce, ve sterilním prostředí pod ultrafialovou lampu. Při návratu k vozu jsme byli odchyceni snad zatím nejvlezlejším arabským prodavačem, který se mi snažil vnutil chemlonový koberec, prý ručně tkaný. Začal smlouvat na dvě stě šekelech a já jsem mu neustále odpovídal, že nechci, že je příliš velký. Skončili jsme u ceny tři šekely za koberce dva. Nekoupil jsem. Když jsme odjížděli, křičel za mnou, že už nejsem jeho přítel. Nebylo daleko ke kamenování.

Poté jsme se vydali hledat vlastní chrám Narození. Helenka pohrdla Polem pastýřů, které jsem určil jako to pravé a záhy jsme dorazili snad na nejživější místo naší cesty, před baziliku Narození. To, co následovalo po našem vystoupení z auta, asi není běžné ani na arabském trhu. Byli jsme přepadeni tlupou nezletilců, kteří vymáhali parkovné za ochranu našeho auta, a bylo nám neustále vnucováno cosi od kohosi, až uši zaléhali. Vstup do baziliky, je velice nízký, takže se musí sehnout i trpaslík. Toto opatření bylo provedeno v době, kdy muslimové svatá místa často zneuctívali a tohle jim zabraňovalo vjíždět do chrámu na koních. Vlastní bazilika je v čurbesu, který je asi všem svatým místům v této zemi vlastní. Patří ortodoxní církvi. Zahlédli jsme tam i klasický příklad svatokupectví, kdy pop prováděl požehnání, přičemž pravou rukou žehnal a levou rukou bral po dolárku. A tak ženy v řadě, vždy jednodolarovku přichystanou, vtiskly popovi bankovku a dostaly požehnání, jak na běžícím páse. Trochu jiným dojem naštěstí působí vlastní jeskyně Narození, má zvláštní dojemnou atmosféru. Musí se to zažít.

My jsme se potom ještě šli občerstvit a u stolu jsme se setkali, jak je dobrým zvykem, s další Češkou. Byla maskována tím, že hovořila se svým manželem německy, ale záhy se prohlásila. Ale i v chrámu jsme potkali další skupinu Čechů, kteří jsou zde již tak početní jako Rusové.

Velice hezký je sousední chrám sv. Kateřiny, který spravují pochopitelně františkáni. Je na rozdíl od baziliky čistý a pod chrámem naleznete velice působivý komplex jeskynních kaplí, ve kterých překládal Písmo svaté sv. Jeroným. Silnější jedinci zde mohou shlédnout i kůstky betlémských nemluvňat. Marie pravila, že byly některé dost přerostlé, spatřila tam holenní kost v délce asi 30 cm. A při odjezdu z Betléma ještě dodala tento povzdech: "Pane můj, kde ses to narodil!"

Po odjezdu z arabských čtvrtí se trošku ulevilo našim uším a duším a zamířili jsme dnešní den zakončit tradičně pohřebně, do Jed Vašem. O tom už se nedá humorně vyprávět a je lepší to zažít na vlastní kůži. Chtěli jsme ještě spatřit památný sedmiramenný svícen (Menorah) před parlamentem (Kneset), avšak stráž nám již zabránila shlédnout tuto mimořádnost, což Marii natolik znechutilo, že jsme se vrátili malými oklikami zpět do hotelu.

Večer došlo ke dvěma opět samostatným výpravám do města. Já s Helenkou jsem vyrazil tradičně do Mea Šearim za ortodoxními Židy, kteří nám tentokrát prodali dva svícny a jeden šábesový ubrus, Marie s Františkem vyrazili na trh, kde zakoupili výtečné víno a mnoho jiných dobrot, které právě pojídáme.