Čtvrtek, den dvanáctý

(Vypráví MM)

Odjezd z Eilatu. Po snídani jsme se i s kufry usadili v hale a vyslali Františka pro auto. Náš známý maďarský číšník k nám poslal chlapíka, ve věku okolo šedesáti, který nás oslovil rodnou řečí s dotazem, zda jsme Češi nebo Slováci. Pověděl nám o sobě, že se narodil v Brně, žil na Slovensku a od roku 1946 žije v Izraeli. Bohužel jsme neměli více času si popovídat. Stačil nám říci, že žije v kibucu v Negevské poušti a občas si přivydělává v Eilatu jako pomocná síla.

Z Eilatu jsme vyrazili přes poušť a silnicí místy ve výstavbě jsme dojeli do osady Mitespe Ramon. Osada je na okraji 400 m hlubokého geologického zlomu v Negevu. Místu, odkud jsme onu měsíční krajinu pozorovali, kralují orli. Vysoký sráz hrany zlomu jim slouží za hnízdiště. Ve vyhlídkové restauraci v Mitspe Ramon jsme se potkali opět s našimi známými turisty z Afriky - začínáme se zdravit!

Naše cesta vedla dál do Ber Šeby. Měli jsme v úmyslu být u Abrahamovy studny dříve, než autobus našich afrických spolupoutníků. Do Ber Šeby jsme skutečně dorazili dříve, ale ve městě jsme maličko bloudili a tak jsme u Abrahámovy studny byli druzí. Pokud se o některých místech v Izraeli dá říci, že biblické události připomínají velice okrajově, je to především zde. Nevím, co by praotec Abrahám na tu horu betonu a žuly řekl a jak by zde svá stáda napojil.

Ber Šeba je místo obývané beduíny. Jejich přítomnost je nepřehlédnutelná. Míjeli jsme a krátce navštívili tržiště, kde zboží od potravin, přes second hand oděvy a použité plastové tašky je nabízeno z hromad ležících na udusané hlíně. Bydliště beduínů, která jsme viděli, jsou poznamenána věkem plastů. Beduíni by stáli za větší pozornost, nám však běžel čas, neboť večer nás čekal Jeruzalém.

Do Jeruzaléma jsme chtěli dojet cestou přímou, cestou, která vede přes další z židovských svatých měst, přes Hebron. Hebron byl v těchto dnech vrácen pod palestinskou samosprávu a tak na jednom ze stanovišť izraelské armády jsme byli nekompromisně vráceni zpět. S mapou na kapotě vozu nám izraelský vojáček vysvětlil, že ani cesta okolo Hebronu není pro nás bezpečná a poslal nás do Jeruzaléma oklikou. Těsně před vjezdem do Jeruzaléma jsme u kávy pečlivě nastudovali vjezd do města a cestu k místu našeho bydliště v hostelu Hadavitka, ležícího na samém kraji čtvrti ortodoxních Židů Mea Šearim. Se studiem příjezdové cesty jsme byli spokojeni. Vedla rovně, poté maličko vpravo a trošku vlevo a končila přímo u Hadavitky. Navzdory pečlivé přípravě jsme docela hezky bloudili. Seděla jsem za volantem, navigovali mě oba vedoucí zájezdu, Václav s Františkem. Projeli jsme několik více či méně frekventovaných ulic, křižovatek, několikrát celou Mea Šearim. Jednou jsem byla nucena couvat v jednosměrce, přičemž chlapci řídili dopravu, aby nedošlo ke střetu s vozidly jedoucími správným směrem. Hadavitka nám po té anabázi připadala jako x hvězdičkový Hilton. Hostel je plný různobarevné mládeže i starších turistů, obýváme dva pokoje typu studentské koleje, ovšem čisté a se sprchami.

Proběhli jsme pod sprchami a vyrazili do Betléma, hledat našeho duchovního otce Aloise. Věděli jsme, že se v Betlémě ubytoval se svými poutníky předcházejícího večera v hotelu Paradis, kdesi za Ráchelinou hrobkou. Ráchelinu hrobku i hotel Paradis jsme našli lehce, nenašli jsme však ani Aloise, ani jeho českou skupinu, ještě se kdesi toulali. Zašli jsme o pár metrů dále, do jedné místní arabsko-palestinské restaurace. Byli jsme odhodláni stylově povečeřet. Objednávky od nás přijímal palestinský číšník, tvrdící, že hovoří německy. Naše němčina na objednání jídla stačila a tak jsme se těšili. Jen chvilku. Helenka si vybrala špíz a dostala kuřata. František s Vaškem se rozhodli, že povečeří kebab, dostali čevabčiči. Jediný kdo dostal to, co si objednal, jsem byla já. Objednala jsem si salát a dostala jsem salát.

Po srdečném rozloučení s Jásirem jsme dorazili do hotelu Paradis a k naší velké radosti (předpokládáme, že i Aloisově) jsme si zde padli do náručí. Lojzík, doprovázen svou pravou rukou (Františkem Lednickým ml.), velkoryse objednal dvě lahve bílého vína. Pobyli jsme spolu, pověděli jsme si, co se dalo a Václav nás pak neomylně a bezpečně odvezl do Jeruzaléma. Cestou zpět do hostelu jsme se zastavili na malém náměstí v židovské části Jeruzaléma, o kterém jsme se mylně domnívali, že je to náměstí malířů, alespoň z dáli tak vypadalo. Bylo to náměstí plné krámkařů a prodejců všelijakých zbytných věciček. František u jednoho stojanu vzal do ruky malou kovovou olejovou lampičku. V tom okamžiku se k němu vrhl prodejce té věci, označil Františka za svého nejlepšího přítele a po krátkém smlouvání Františkovi prodal dvě ony údajně vzácné a staré (stáří dovozoval z nazelenalé patiny kovu) lampičky, přestože František původně neměl v úmyslu koupit ani jednu. Pro úplnost je třeba dodat, že z původní ceny 40 šekelů za kus, to František usmlouval na cenu 30 šekelů za lampičky dvě. Spokojenost byla na obou stranách. A pak jsme spali a spali.