Čtvrtek, den třináctý

Po snídani od Heroda vykupujeme draze naše auto z parkoviště na smetišti poblíž hotelu. Pak směřujeme do Betléma. Po bezproblémovém Jerichu nás zaráží, že jeden přechod na autonomní území je uzavřen a na dalším probíhají docela ostré kontroly. U nás se izraelská armáda i palestinská policie s vizáží i chováním sicilských mafiánů spokojuje s kontrolou pasů. Přijíždíme na náměstí s bazilikou Narození a jsme ihned odchyceni docela slušně vypadajícím průvodcem (šest dcer, dva synové). Ten nám zjednává místo k parkování přímo na náměstíčku, představuje se a hned nás upozorňuje, že po prohlídce sakrálních míst musíme navštívit krámek jeho přítele. Což jsme stejně tušili. A jinak se nikde parkovat stejně nedá.

Průvodce ví, o čem mluví, takže dostáváme slušný výklad o historii a architektuře chrámu Narození. Mnohem raději bychom si sice kostel prošli sami, ale evidentně to není možné. Sestupujeme dolů do krypty, kde nad stříbrnou hvězdou právě končí mše, kterou slouží františkán pro Sestry Matky Terezy. Zazpíváme si s nimi závěrečné Ave Regina Coelorum a náš průvodce se pokouší pro nás zjednat přístup, abychom mohli pokleknout přímo u hvězdy. Evidentně však zde není takový boss, protože je smeten arogantními bodyguardy, kteří doprovázejí pár pohlavárů z vedení palestinské autonomie. Jsou to vpravdě zločinecké zjevy, žvýkají a chovají se bohorovně. Právě na tomhle místě je to docela hutná ironie. Obcházíme tedy raději hroby neviňátek, místo jesliček a kámen, na kterém svatý Jeroným překládal bibli. Pak krátce v začouzené jeskyni poklekáme i u hvězdy Vtělení a prcháme, bude zde začínat arménská bohoslužba. V horní hlavní pravoslavné lodi ještě obdivujeme ikonostas a odkryté mozaiky z původní konstantinovské baziliky. Loď je úplně prázdná, dnes tu neprobíhá žádné pravoslavné svatokupectví. Ve vedlejším novém františkánském kostele scházíme znovu dolů do jeskyní, nahoře zatím probíhá další mše. Pak už se přes křížový dvůr, který pamatuje i křižáky, vracíme zpět na náměstí.

Průvodce nás vede uličkou s mnoha zavřenými výlohami až k dílně a obchodu u jeskyně, kde jsme srdečně uvítáni. Majitel i jeho paní jsou velice příjemní, nejsou nijak vlezlí. Dostáváme kávu a čaj a sladké dobroty, prohlížíme vkusné i nevkusné výrobky a dáváme se víc do řeči. Majitel si trochu zoufá nad současným stavem. Jako křesťan to zde má dost těžké. Musí platit normální izraelské daně, daně autonomní správě a ještě navíc výpalné Hamasu. Přitom turistů je velmi málo. Není divu, že je tolik obchodů zavřených, počet turistů před 15 lety zde byl řádově vyšší. Uděláme tedy u něj aspoň my slušný obchod. Loučíme se, vystojíme frontu na přechodu a po kontrole našich obličejů jsme vpuštěni zpět do Izraele.

Objíždíme Staré město údolím pod Siónem. Daří se nám zaparkovat u Herodovy brány. Parkoviště zde funguje úplně jako v Benátkách – necháte zde klíčky a obsluha štosuje auta za sebe a dle potřeby s nimi vyjíždí. Procházíme do muslimské čtvrti. Je ze všech nejšpinavější a nejsmutnější, všichni chodí v černém a smějí se tu pouze děti. Nacházíme severní průchod na chrámovou plošinu, jsme okamžitě jako nemuslimové identifikováni a vyhozeni. Máme prý použít vchod u Západní zdi.

Vracíme se tedy na začátek Via Dolorosa do objektu s kostely Odsouzení a Bičování. Zde jsou už davy Poláků, kteří se posunují hromadně a na povel kléru. Pokračujeme ke kostelu Ecce Homo, který má otevřenou jen předsíň a díváme se přes sklo na překrásnou mozaiku. Další cesta je opravdu křížová, vedro, tlačenice, ze stran dorážejí prodavači. Tam, kde Ježíšovi Šimon Cyrénský odebral kříž, odebíráme si ho i my a odbočujeme do vedlejší uličky. Jdeme podél chrámové plošiny až těsně ke kontrole, která probíhá před vstupem ke Zdi nářků. Zde nás Jindřich odbočí do prázdné muslimské restaurace, kterou navštívili včera se Šárkou, a připravuje nás na kulinářský zážitek. Všichni již několik dní toužíme dát si gyros, kterému se zde říká falafel. Takže ho objednáváme. Dostáváme ovčí čevabčiči na špejlích, uvnitř zelené a docela páchnoucí. Já ovečky a králíky opravdu z citových důvodů nejím, takže vše zahrabávám pod oschlou zeleninu a zakryji ubrouskem. Ostatní se majitele s docela ostrou vizáží bojí víc než botulinu, takže se zoufalstvím maso okusují a pokouší se zbytky schovat obdobně rafinovaně. Do prázdné restaurace vchází katolický kněz a za ním mohutná výprava, ze které zní slovenština a občas i čeština. Lid obecný je zahnán do suterénu a tráven taktéž falafelem, kněz se usadí kousek od nás a dostává za dovedení oveček kávu a džus, falafel nikoliv. Na odchodu ho česky po křesťansku zdravím, je to Slovák a je dost překvapen.

Procházíme plošinou před Západní zdí až k druhému východu. Zde nalézáme branku pro vstup na chrámovou plošinu beznadějně uzamčenou. Izraelský voják nám sděluje, že otvírají tento jediný průchod pro nemuslimy jen výjimečně a většinou ráno. To se liší od informací, které jsme získali nezávisle z několika zdrojů, naposledy od nerudného majitele restaurace s odpornými falafely. Šárka, která touží na chrámovou plošinu již druhý den proniknout, jeví příznaky zoufalství. Navíc teď, už značně uondáni, musíme projít napříč celým Starým městem k našemu autu. Domlouváme tedy signál, ponechávám skupinu u Hnojné brány a sám se vydávám zpět pro vozidlo s tím, že sem pro ně přijedu.

U zamčené branky potkávám onu známou slovensko-českou skupinku s knězem. Ptám se ho, zda bude dnes uvolněn přístup a dozvídám se, že asi za hodinu, ale jen určitému počtu lidí. Za tuzemskou skupinkou se již hromadí fronta mešitchtivých nemuslimů, takže pádím pro zbývající členy výpravy a přiřazujeme se k vedoucí skupině. Dávám se do řeči s poutníky z Moravy, vyměňujeme si informace o cestování po Svaté zemi. Sluníčko pálí, stojíme bez možnosti se opřít, čekáme a čekáme. Ženy a Jindřich se ukrývají do stínu izraelského kontrolního stanoviště, já debatuji s o něco starším mužem z Přerova. Jmenuje se Jiří, sloužil na vojně tam, kde já, takže vzpomínáme na některé obzvlášť bizarní důstojníky a studnu, do které jsme lezli. Rozebíráme situaci palestinských křesťanů v Izraeli i sčítáni lidu v Česku. Cestování do Svaté země se slovenskou výpravou a zvláště se slovenským knězem je pro Jiřího docela utrpením. Formalizovaná slovenská zbožnost se liší od české, dokonce i od moravské. Poňoukám Jiřího, aby si to šel s knězem vypovídat, že ze sluníčka bude nyní pater vyměklý. Ve chvíli, kdy už se k tomu odhodlává, přichází po dřevěné terase palestinští policisté a odemykají bránu. Jsme zkontrolováni a prohnáni koridorem. Vstupujeme na plošinu před mešitou Al Aksa. Pokoušíme se proniknout dovnitř, ale bodyguard s vizáží velmi podobnou tomu rannímu palestinskému, nás posunky odhání. Jdeme tedy k Omarově mešitě, jejíž zlatá kopule září nad celým Jeruzalémem. Spolu s ostatními se zouváme, ale ve vchodu jsme jiným odpudivým zjevem s výsměchem odehnáni. Pouze pro muslimy! Jednání strážců muslimských posvátných míst je zcela záměrně povýšenecké, urážející. Sledujeme se zájmem scénku, kdy muž evropského vzhledu přichází s modlitebním koberečkem a chce jít dovnitř. Gorila u vchodu ho zarazí. Marně muž anglicky tvrdí, že je muslim, konvertita a zkouší recitovat cosi z koránu. Má smůlu. Odchází zuřivý a my mu to ze srdce přejeme. Aspoň vidí, jakou víru si zvolil.

I nám už pobyt na Chrámové hoře stačil. Ke Studni duší a skále Moriah se evidentně nedostaneme, ani kdybychom konvertovali k islámu. Přecházíme přes plošinu a vycházíme branou, kterou jsme se před třemi hodinami pokoušeli vstoupit. Rychle procházíme nevlídnou muslimskou čtvrtí. Auto, zasunuté na samém konci řetězce, je nám za další obolus vydáno, a abychom mohli vyjet, musí současně vyjet několik dalších aut, které řídí nezletilí přeparkovávači.

Jedeme hustým odpoledním provozem přes celé město k památníku holocaustu Jad Vašem. Zde od posledně přibyly patrové garáže a předlouhá multimediální expozice dějin Šoa. Domlouváme se s Dušky, kde se sejdeme, procházíme expozicí zla, která má naštěstí vyústění do krásného výhledu na město. Čekáme na Dušky, kteří nejdou a tak jdeme sami do Památníků dětí, plného světélek odrážejících se v zrcadlech, kde jsou monotónně čtena jména miliónů umučených dětí. Povídáme si s Helenkou o zlu, které jsme dnes viděli, a jak zlo malé snadno přeroste ve zlo absolutní.

Nalézáme naše přátele v pochopitelné depresi, takže zamíříme ještě rovnou po serpentinách dolů do údolí Ajn Karim. Na úbočích kvetou keře, místo je vlídné a půvabné. Zaparkujeme přímo u Mariina pramene. Duškovi jdou na kafe a my s Helenkou po ošplíchnutí zázračnou vodou zdoláváme schody k bazilice Navštívení. Trochu funíme a přicházíme pozdě, usměvavý františkán nás ale nechává vejít. Jsem z bratří OFM letos úplně paf. Custodia Terra Sancta prošla zřejmě velkou obrodou. Poklekáme u kamenné studny, místo je poklidné a útěšné. Na nádvoří vyhledáme česky psaný Magnificat a pak už vesele jak oslíci hopkáme za Dušky. Cestou potkáme úplně bílou kočku, mluví s námi, jako jediná ve Svaté zemi přijde až k nám a nechá se pohladit. Má sytě modré oči jako anděl a dívá se za námi, jak odcházíme.

Vracíme se hustým provozem domů k Herodovi, cestou vysazujeme Dušky u knihkupectví, které si vyhlédli pro množství knih o designu a hodlají ho dnes vyplenit. Zde druhá vložka o izraelských řidičích. Pokud někdo nadává na bezohledné Pražáky, měl by si jít zajezdit do Jeruzaléma. Každý izraelský řidič bez výjimky je asociál bez jakékoliv předvídavosti. Pro ilustraci – někdo se snaží zaparkovat, ostatní se na něj natlačí, takže nemůže ten kousek couvnout a všichni při tom zuřivě troubí. Troubí se tu pořád a jezdí se tu vztekle. Řekové či Italové jezdí hodně svižně, ale kreativně, i při hustém provozu se všechno nějak proplete a odsýpá to. Izraelci jsou schopni vytvořit zácpu ze dvou aut, protože zásadně ani jedno z nich necouvne a raději obě dvě troubí jako tygr.

Jdu koupit Helence opravdový falafel do židovského bufetu. Začal víkend, na ulici je veselo, hraje tu dixieland a děti tančí. Lidé posedávají v kavárničkách i na lavičkách a usmívají se. Zítra večer je to přejde, začne šabat. A my odjíždíme.