Úterý, den čtvrtý

Ráno je nevlídné, prší. Nevadí. Objíždíme kolem Kafarnaum Galilejské moře a stoupáme na Golanské výšiny. Prvním cílem je nejvyhlášenější izraelské vinařství Golan Heights v Katzrin, kam jsou Duškovic jako vydavatelé světoznámé Víno Revue pozváni na exkurzi a degustaci. Pro nás s Helenkou mají sice také pozvánky, ale nám se moc nechce obdivovat nerezové tanky a další špičkové technologie, kterým nerozumíme. Proto se vymlouváme, jak jen to jde. Katzrin je zřejmě středisková ves pro okolní kibucy. Stojí tu pivovar, ono proslulé vinařství, několik dalších průmyslových podniků a komplex, který jako když z oka vypadne nákupnímu centru na Zličíně. Mají otevřeno, uvnitř prodávají košer burgery, my si dáváme kávu a croissant. Po snídani Duškovy před vinařstvím vysazujeme a v hustém dešti Helenka volí náhradní cíl – nedaleko ležící posvátný Safed, který nám při minulé cestě tak neučaroval.

Sjíždíme dolů z golanských výšin a za chvíli stoupáme prudkými serpentinami na svahy hor Har Kanaan. Na poli se potuluje tlupa čápů, které Helenka nestíhá vyfotit. Vjíždíme do mraku, hledám mlhovky, Helenka okénkem fotí kravičky u silnice a ty na ní žalostně bučí. Mlhy se střídají s průtržemi, není vidět nic. V Safedu kroužíme kolem univerzity pro studium talmudu. Nejdříve hledáme citadelu a ejhle – je to ono neútěšné místo, které jsme navštívili posledně s Markovými. Pak projíždíme přeplněným starým městem, moc nás ony starobylé uličky se spěchajícími zasmušilými ortodoxními židy všeho věku v dešti neberou. Onen v průvodcích zmiňovaný fantastický výhled z městečka na úbočí 730 m vysoké hory omezuje současná viditelnost na 20 metrů. Safed nás nemá rád, málo jsme studovali kabalu.

Sjíždíme v prudkém lijáku a mlze dolů ke Gadot. Přímo proti nám se v protisměru z mlhy vynoří šílenec. Strhávám řízení, míjíme se o milimetry. Safed nás možná rád nemá, ale náš anděl strážný ano. Blesky létají po obloze, voda se valí proudem, šplháme zpět na Golany. Chvíli ještě čekáme, exkurze se zřejmě protáhla. Duškovi přichází z návštěvy vinařství veselí, plní dojmů. Toto vinařství, které společně před 20 lety založilo několik kibuců, právě včera získalo prestižní ocenění „nejlepší vinařství světa“. Používá satelitní technologie pro sledování kvality půdy a australské sklepmistry pro řízení výrobního procesu. Pro bližší informace o nové hvězdě vinařského nebe čtenáře odkazujeme na příští číslo Víno Revue.

Sklepmistr z Austrálie, který v Izraeli pracuje již deset let, nám doporučil hospůdku, kde se můžeme dobře najíst. Prý je jediná pořádná v celém severním Izraeli. Projíždíme mezi továrními halami a vjíždíme podle instrukcí na parkoviště před požární stanici. Vedle je výrobna plastových dílů Benda. Jindřich neomylně zamíří přímo vedle hasičárny a chvíli komunikuje s milou servírkou. Zřejmě jí sděluje tajné heslo gurmánů. Uvnitř je jednoduchý interiér s průhledy do kuchyně a přípravny masa a zcela prázdno. Jsme usazeni, jídelní lístek nabízí hlavně bifteky z kraviček zdejších kibuců. Volíme střední kilovou porci pro dva, Duškovic medium rare, Helenka chce biftek propečený, neboť krev by jí příliš připomínala naříkající kravičky z dnešního rána. Obří bifteky na dřevem ohřívaných kovových plátech, čerstvě opečený chlebíček a mističky všelijakých mlsů, naše pouť do Svaté země se mění v obžerství. V podrobnostech opět odkazuji na zmíněný časopis, mě zaujala jiná pozoruhodnost. Stejkárna je přímo propojena s moderně vybavenou hasičskou stanicí. Hasiči jsou normálně zaměstnáni jako bourači kravek, pokud zazní siréna, odhodí nože, proběhnou otevřenými dveřmi k hasičským vozům a frčí k mimořádné události. Úžasná myšlenka. Musíme ji přinést do Česka, fantastická synergie, jak výrazně ušetřit na mzdách hasičů.

Jindřich prosazuje myšlenku jet do hor. Marně mu opakovaně vysvětlujeme, že pokud zde leje, nahoře uvidíme totéž, co my dnes v Safedu, čili nic. Je zarputilý a celou cestu nazpět do Tiberias hlasitě mlčí. Nezastavujeme se ani u posvátných míst na břehu posvátného jezera, které v lijáku nemá druhý břeh, vypadá jako opravdové moře. Jdeme na chvíli spát, večer chce Helenka, pokud to v dešti půjde, jít hledat rovy známých rabínů, kterých je v okolí Tiberias několik desítek.

Déšť opravdu večer ustává. Hrob rabiho Rambama (Maimonida) nacházíme podle podrobné mapy města docela záhy, jen za každou křižovatkou zastavujeme a já se s Helenkou dohaduji, kde vlastně jsme. Je skryt mezi paneláčky a průmyslovou zónu, ale v objektu je živo. Vchod ke hrobce, kde se modlí několik zbožných, vede přes obchod s posvátninami a tak si bez jarmulek netroufáme proniknout k rabiho rovu. Vydáváme se hledat hrob rabiho Akiby, staženého Římany za živa z kůže, který prohlásil vůdce povstalců Bar Kochbu za Mesiáše. Hrobku objevujeme na návrší za zaparkovanými trucky a je zde i v tuto pozdní hodinu živo. V ženské části debatují nad knihou dvě ženy, v části mužské se modlí rabi a jeho žák. Ovšem jen do chvíle, kdy rabimu zazvoní mobil a oba odchází na terasu, kde jiná poutnická skupina pořádá piknik k radosti okolních koček. Ty čekají na zbytky a naše ženy se zbožně zahalenou hlavou pronikají až k samému rovu mučedníka. Pak se ještě zastavujeme na březích jezera, je už vidět na druhou stranu a nahoře na Golanech září pruhy světel. Předpověď, že zítra bude také pršet, se určitě nevyplní. Zítra jedeme do Akka a bude hezky.