Čtvrtek, den šestý
Ráno vyjíždíme oblíbenou trasou kolem Genezaretského jezera a zastavujeme se v Tabze. Přes brzkou ranní hodinu již zde parkuje několik autobusů. V kostelíku na místě rozmnožení chlebů a ryb jsou hlučné davy a tak záhy prcháme o kousek dál k Primátu sv. Petra. Místo je nově upraveno, zahrada zvelebena a v kostele charizmatičtí Italové hlučně slaví mši, my scházíme na břeh a cachtáme se ve vodě, kterou se brodil Petr na břeh k Ježíšovi, když ho poznal po vzkříšení. Helenka loví (HK opravuje – vybírá Vašek) z vody právě ten kámen, na který Petr šlápl a bere ho sebou jako dar do kostela ve Skokách. Jestli jí ho neseberou na letišti.
Jedeme širokou dvouproudou silnicí k hranicím s Libanonem. Zastavujeme v Kirjat Šmona, kam občas i dnes dopadají rakety Hizballáhu. Tedy dnes naštěstí ne. Zastavujeme v obchodním středisku, kde snídáme pořádnou výživnou snídani izraelských vojáků. S námi pojídají uvnitř restaurace přebytky na stolech i pěkně vypasení vrabci. Ekologové by žasli. Jindřich zde zakupuje tříkilovou knihu o moderním designu. Mají jedinou a aby mu jí prodali, musí se stát za mírný poplatek řádným členem čtenářského klubu Kirjat Šmona. Dostává magnetickou kartu popsanou hebrejsky a v dárkovém balení. Je přenosná a chce jí dát Františkovi Markovi k Vánocům.
Odbočujeme k vodopádům Jordánu a scházíme přímo dolů k dravým proudům. Na jaře po deštích jsou opravdu mohutné a ženou se dolů rychlostí povodně. Spolu s námi je tu tlupa izraelských mládežníků, všichni se samopaly. Zajímavé je, že mají zásobník rovnou nasazený a k němu leukoplastí přidělán náhradní. Nepochybujeme, že v zásobnících jsou ostré a doufáme, že mají zbraně aspoň zajištěny. Šplhají se totiž se smíchem bahnem vzhůru mimo cesty a docela často uklouznou a upadnou. Samopal je zde stále totéž, co v Londýně deštník.
Jedeme dál a míjíme Banias s jeskyní a prameny Jordánu, kde už je na nás příliš mnoho autobusů. Od rána bylo zatím všude docela hlučno a toužíme po osamění. Stoupáme klikatou silničkou už na území bývalé Sýrie a nad námi se otevírá pohled na majestátní hrad Nimrod. I ten je již nyní zpoplatněn a parkuje u něj pár aut. Naštěstí je tak obrovský a dostatečně odlehlý, že se ještě izraelští památkáři nepustili do jeho rekonstrukce. Hodiny se po něm touláme, lezeme po kulatých schodištích z patra do patra, vychutnáváme si klenuté chodby, výklenky, obří cisternu, kde hnízdí divocí holubi, vyhlížíme z majestátní výše daleko do krajiny, zda se neblíží mameluci. Stále zde ještě bytují svišti, kteří jsou tlustí jako syslové a běhají jako malí medvídci. Je vedro a polykáme nasucho, nechali jsme vodu v autě. O historii hradu nyní máme poněkud blukno, protože v letošním průvodci píšou, že jej křižáci nejen nepostavili, ale že byl naopak postaven jako obrana proti křižákům a ti ho ani nedobyli. Což je v rozporu s informacemi ve Wikipedii. Bez ohledu na tiskovinu, my jsme dnes přítomnost křižáků na Nimrodu cítili. Protože v pevnost proměněný hrad dobyli na Syřanech během Šestidenní války Izraelci, připravují v jedné klenuté síni s mnoha gotickými okny instruktoři piknik pro ozbrojenou mládež, kterou jsme potkali u vodopádů. Raději prcháme.
Stoupáme a stoupáme do pohoří Hermon. Přijíždíme do městečka Majdal Shams vysoko na úpatí hor a omylem do něj vjíždíme. Tepe životem, uličkami projíždí drúzové na traktůrcích s vleky a my bloudíme po náměstíčkách se sochami kníratých bojovníků, které nám připomínají Řecko. Vracíme se na správnou silničku mířící strmě do hor a potkáváme obrněné transportéry OSN, ze kterých na nás mávají černoši v modrých přilbách. Mávat na turisty je jejich jediná práce. Projíždíme kolem pevnůstky s kulometnými hnízdy a jsme řádnou armádou vpuštěni na silničku šplhající po svazích nahoru. Míjíme obří parkoviště, kde v zimě parkují všichni lyžemilovní Izraelité – Hermon je totiž jediné lyžařské středisko v Izraeli. Podle zaručeného zdroje (Šimona Duška, který se v Izraeli s místními více sblížil), když v Jeruzalémě napadne sníh, vyhlašují se automaticky všem dětem prázdniny a ostatní jedou na Hermon. Jedeme ještě výše a zastavujeme u množství vojenských rolb, parkujících u hromad sněhu pod lanovkou, která kupodivu jezdí. Balíme se do všeho, co máme na sobě a sedačková lanovka nás veze kamsi nahoru do mraků. Kolem jsou jen balvany a kamení, žádná zeleň, na které se pásly naše oči o pár set metrů níže. Zde jaro ještě nezačalo. Fučí a zima nám leze do kostí. Shora proti nám sjíždí drúzské ženy s dětmi, které tu jsou zřejmě na výletě. Slyšíme typický beduínský pokřik ííílalala. Jsme vyvezeni na nejvyšší bod Svaté země. Někde vedle v mlze naslouchají uši Izraele, zda proti nim Libanonci nebo Syřani nekují pikle. My se hřejeme v restauraci pod geniálním vyhřívadlem, které nemají ani v Alpách, sálá na nás totiž ze stropu. Ven se odvážíme jen kousek a já si vyrábím kvalitní kouli z hermonského sněhu. Skutečný vrcholek Hermonu ve výši 2700 metrů, který je na syrské straně, se skrývá kdesi v mracích a ani nevíme přesně kde. Raději se ještě trochu nahřejeme a honem na lanovku dolů dřív, než bude vypnutá, obsluha již proudem z hadice čistí WC. Scházet dolů pěšky nás neláká. Ani cesta lanovkou není nejteplejší. Vrháme se do prohřátého auta a libujeme si teplíčko.
A pak už se řítíme z kopců dolů. Cestou odbočujeme, jedeme k jezeru po vedlejších cestách a Duškovi hledají slavné golanské vinice, aby je mohli fotograficky zdokumentovat. Vidíme banánové plantáže, kokosové palmy, granátová jablka, mandarinkové a jablkové sady. Jen vinice jsou zamaskovány, celou cestu nepotkáme ani jednu. Před Tiberias ještě odbočujeme k arabské vesnici Migdal, odkud pocházela Máří Magdaléna a leží ve vádí Al Hamám, Holubičím údolí. Projíždíme vsí a žasneme, jak se za 15 let vylepšila. Domy jsou opravené, věž minaretu čistě nabílená, všude asfaltové silnice s hrby a chodníky se zámkovou dlažbou. Inu, náš Žalov s prašnou cestou a bez kanalizace již definitivně patří za hranici civilizace někam do Sýrie nebo ještě někam dál. Jen zdejší zevlouni jsou praví Arabové.
Vyjíždíme polní cestou k arabskému hřbitovu. Cesta dál je zatarasena balvany. Šplhat nahoru do skalních prolézaček jako před patnácti lety si již vzhledem k pokročilé hodině a věku nedovolujeme. Obdivujeme úžasnou scenérii při západu slunce. Na hřbitov zabloudila kravka a zoufale volá telátko, které se marně pokouší za ní dostat a beká. Krávy bučí hlasitě ze všech okolních svahů a přehluší i kvílení muezzina. Pasák vychází krávy sehnat, bude mít pěknou procházku, krávy jsou poházeny po okolních návrších doširoka. Vzpomínáme na naše psy, to by byla práce pro ně. Arab si to musí odběhat sám.
Odjíždíme kolem zbytku kaktusového pole, místa manželské krize rodiny Marků, do Tiberias a jdeme rovnou na večeři tam, kde jsme před třemi dny velmi chutně pojedli. Parkuji na zakázaném místě. Obsluha restaurace je jiná a působí zmateně. Hospůdka se zaplňuje, je čtvrtek večer, zítra mají v zemi muslimů, židů a křesťanů volno. Jídlo už není tak chutné jako posledně a děvče evidentně nestíhá. Vybíhám z restaurace a plynulou ruštinou vyvzdoruji pokutu za parkování. Jdeme do penzionu Maman, který nám dnes bude naposledy domovem. Popíjíme izraelské víno, mlsáme čerstvé královské datle a ananas. Zítra nás čeká cesta napříč celým Izraelem až dolů k Rudému moři.
Technická vsuvka o izraelských řidičích. V Izraeli se jezdí svižně, ještě rychleji než v Řecku. Na limity 90/110 se nehledí. Mnoho silnic je dvouproudých, ale na kříženích se semafory. A protože běžně se jede kolem 150 km/h, bývá těžké uhodnout, co řidič vpředu udělá, pokud začne blikat zelená. K semaforům všichni dojíždějí v plném tempu a tvrdě na brzdy. A po zelené plný plyn. Obdobně jezdí po městech mezi zpomalovacími hrby, úseky mezi retardéry berou jako závodní tratě pro dragstery. Zpočátku, než jsem se přizpůsobil obecnému tempu, jsem také špatně snášel, že na normálních silnicích se nalepí řidiči těsně na zadek auta, opravdu tak na 1 až 2 metry. A nepředjedou, i když mohou. Jsou to všechno bývalí piloti F16 a mají dobré reflexy. Na dálnicích a dvouproudkách se běžně přejíždí zprava, blinkry se používají výjimečně. Civilizovaněji se jezdí v okolí Tel Avivu a na pobřeží, nejdrsněji v Jeruzalémě, ačkoliv je to od sebe kousek. Houká se hojně a kvůli čemukoliv, v Jeruzalémě nepřetržitě.
