Pondělí, den desátý

Opět ráno snídaně, po které i Šárka spokojeně funí. Nechce se nám trmácet se 200 km k zapomenutým nabatejským pouštním městům, jak jsme původně plánovali. Raději vyrážíme na západ po silnici přímo podél egyptských hranic. Egypt je od nás oddělen pouze mohutným kotoučem nejlepšího ostnatého drátu na světě, přes který se neprodere ani svišť. Rypadla zde vytvářejí podél hranice deset metrů širokou zónu, zde bude za pár měsíců stát vysoká zeď. Projíždíme kontrolním stanovištěm a ukazujeme své upřímné obličeje, víc zde není třeba. O deset kilometrů dále obdobně zdoláváme mobilní zátaras. Vojáci mají svá kulometná hnízda umně ukryta ve skalách jako vlaštovky.

Helenka určila za cíl dnešní cesty Red Canyon, který se nevyskytuje na běžných mapách. Proto nás zaskočí, že na konci kamenité cesty parkuje nejen několik aut, ale i autobus. Jdeme se jen podívat a odmítáme lézt dolů do kaňonu, i když nás Helenka poňouká. Zdoláváme raději autem nedalekou Nehemjášovu horu přímo na egyptské hranici. Hledíme daleko do Egypta, kde je úplně mrtvo, jen kolem opevněné budky líně obchází voják s dlouhou puškou. V dálce se zvedá pohoří Sinai.

Necháme se zlákat ještě ukazatelem na starobylé ruiny, ke kterým dokodrcáme po prašné cestě. Jsou taktéž ohrazeny ostnatým drátem a tvoří je množství balvanů umně seskupených do přímek. Chceme s Jindřichem také vytvořit archeologické místo, vhodných balvanů je tu dost, ale Helena tvrdí, že na hebrejsky psané ceduli je to výslovně zakázáno.

Odbočujeme na kamenitou cestu s ukazatelem na Šalamounovu horu. Jedeme údolím tak daleko, jak to jen jde. Tady konečně nikdo není. Jen křepelky, které vylétají ze skal a jsou tak tlusté, že při přistání musí chvíli běžet. Skaliska kolem nás jsou temně rudá, z druhé strany vádí žlutá s názorně plastickými geologickými vrstvami. Je tu i trochu vegetace, trnovníky a občas žluté kytičky. Pokud nefouká vítr, je tu úplné ticho. Helence se odsud nechce, hladí skály a sbírá kameny. Protože se ale Jindřich ztratil Šárce a ta ho nervózně vyhlíží pod trnovníkem, musíme se vrátit. Prý na něj volala, ale ozvěna se odrazila do jiného vádí. Zkouším volat na Helenku, aby už šla, a opravdu. Ozvěna se odráží úplně jinam, Helenka mě neslyší nebo to aspoň úspěšně předstírá.

Vracíme se do Eilatu a parkujeme přímo u hlavní pláže. Marně se nejdříve sám, později Jindřich a ještě později i několik domorodců snaží přemluvit zdejší parkovací automat, aby za vhozený peníz vydal lístek. Automat jen smutně pípá a po několika minutách vždy vyplivne vhozenou minci zpět. Zde malá odbočka, proč tolik toužíme po parkovacím lístku. Policie v Izraeli, alespoň podle našeho zjištění, se soustřeďuje na jediný dopravní přestupek, a to je zákaz parkování na červeně pruhovaných zónách resp. parkování bez lístku na modře pruhovaných zónách. Tuto aktivitu vykonává bděleji než městská policie v Praze, což vypovídá o všem. Včera jsem na parkovišti před pláží obhlédl nejprve zaparkovaná vozidla, zda mají za okny lístky. Neměla. Já jsem přesto vytrval a po několika minutách mi automat s nesouhlasným pípáním lístek vydal. Když jsme se po hodince vrátili k autu, všechna auta měla za stěračem zastrčeny pokuty, jen já ne. Proto ta křeč.

V restauraci na pláži si všichni dáváme místní dobrůtky, v podrobnostech odkazuji na časopis pro pravé labužníky Víno Revue. Helenka si objednává meloun a taky ho dostává. Sice rozkrájený, zato celý. Pojídá ho s humusem a s chutí. Šárka dnes již podruhé vypadá spokojeně, evidentně oběd nečekala. Moře je tmavomodré, místy tyrkysové. Úplný ráj. Do doby, než zkusí ženy jít na toaletu. Kdykoliv někdo chce jít v Izraeli na WC, odněkud se vynoří černoch s hadicí a začne ho sprchovat.

V hotelu si bereme plavky a zanecháváme zde Helenku, dopolední kamení jí stačilo. Odjíždíme na korálové pobřeží a vypůjčujeme si potápěčské potřeby od mladíka, kterému v Praze nejvíc chutnalo pivo a líbilo se Černé divadlo. Šárka je nadšená, dostala potápěčské brýle přímo se zabudovanou optikou. Tam, kde před patnácti lety byly korály až ke břehu a mezi nimi vyznačeny bójkami úzké spletité cestičky na proplutí, takže se v nich Helenka ztratila a já ji musel plout vysvobodit, je dnes normální pláž. Moře je sice úplně čisté, ale korály jsou jen na dně, Jindřich později objevuje jeden velký korálový útes. Ryby i rybičky tu naštěstí jsou pořád, žluté, modré, zelené, žíhané, tisícihlavá hejna šedobílých ryb, které provází velcí duhoví kapři. Zvědavě nás okukují a občas oňuchávají. Dole pod útesem se povaluje obří ryba kamenná, rychle kolem proplouvají štíhlé jehlice. Když ke korálu připluje tmavozelená ošklivá ryba, rázem se všechny drobnější rybky, rudé, oranžové, modré i černobílé po zadečku zasunou do korálu a vykukují jim jen tlamičky. Jakmile dravec odpluje, znovu se vysunou a korál ožívá pestrým hemžením.

Je tu úžasná pohoda, Šárka zkouší, zda bychom tu nemohli ještě pár dní zůstat. Jdeme raději vrátit potápěčské vybavení. V hotelu chceme chvíli odpočívat, Helenka je však již plně při síle a touží na vlastní oči spatřit západ slunce v poušti (HK dodává – předem vřele Vaškem nabízený). Vyjíždíme opět k egyptské hranici, ženy fotí nasvícenou jordánskou stranu a pak uháníme na Nehemjášovu horu, abychom stihli západ slunce. S překvapením zde objevíme autobus (opět zaznívá ruština) a řadu aut – zřejmě jsme náhodou našli tu nejlepší pozorovatelnu západu slunce nad pouští. Sice trochu pozdě, rudý kotouč se už zasunul za štíty vzdálené Sinaje, přesto jsou v čistém vzduchu hory zbarveny sytě a přitom pastelově. Vyhlídku si s námi nenechává ujít ani izraelská hlídka v dobře vyzbrojeném terénním Hammeru vybaveném rafinovaným zařízením na zametení vlastních stop v poušti – několika pneumatikami na lanech, které za sebou táhnou. Když odjíždějí, provází je obří prachový sloup, úplně jako Izraelity na poušti. I jordánská Akaba je malebně nasvícena a světélka se kolem tmavého moře mihotají jako tisíce světlušek.

Na večeři volíme košer rybí restaurant na nábřeží, který má na neonu tajné poznávací znamení gurmánů. Podle doporučení si dáváme rybí plato Denisů a místní pivo. To nemá ani pěnu, ani bublinky, ani chuť. Na jídlo s námi čeká půvabný Mourek s jizvou na zádech a žlutýma očima. Helenka již umí se zdejšími kočkami mluvit a tak mu vysvětluje, že musí na jídlo chvíli počkat. Mourek se mezitím snaží zalíbit Jindřichovi, ten ale zůstává necitelný jako františkán na poutním místě. Denisové jsou vycpáni citrónovou nádivkou s česnekem a jsou výteční. Helenka Mourka poctivě krmí, vybrané kousky mu poctivě odkosťuje a Mourek žere a žere. Po jídle na Helenku hledí trochu vypouklýma očima plnýma vděčnosti.

Protože v restauraci začíná velkoplošná projekce s podmanivou hudbou, raději prcháme. Hotel nás vítá ještě podmanivějším zpěvem. Děvčata ve věku naší dcery postávají kolem pódia a hltají sladkobolné kreace slizkého idolu. Ani v pokoji se nedá vemlouvavé vytí ničím přerušit, zřejmě budeme muset zpěváka zabít. Naštěstí úderem desáté slavík zmlkne a my se můžeme jít vyspat na zítřejší cestu. Kromě velbloudí farmy jsme v Eilatu zvládli úplně všechny atrakce.

Šárka ještě trvá na upřesnění dnes sněděné zvířeny – Denis, sytě tmavomodrá ryba se žlutým pruhem, se správně nazývá Zebrasoma Xanthurum.