Sobota, den první
Tři hodiny před odletem se Jindřich vzchopil a rozhodl se dobrovolně raději pro mučednictví ve Svaté zemi než pro mučednictví po zbývající léta po Šárčině boku. Zabalil a jede s námi. Odbavení probíhá neuvěřitelně hladce. Žádný půlhodinový výslech, jediná otázka (kdo balil zavazadla). Mezi individui chystajícími se na odlet do Tel Avivu se nám jeví někdo povědomě. Libuška (zvaná Kralupská). Hlasitě se vítáme. Libuška se svou starší sestrou zvolili pro cestu do Izraele cestovní kancelář. Těšíme se, jak se budeme na posvátných místech potkávat. ČSA servíruje první kuře. Odbavení i po příletu je hladké během několika minut. Proč? Šárka přišla s vysvětlením. Je přece šabat. Není možné ujít více než 300 kroků ani položit gójovi více než jednu otázku.
Krok 1. Podle instrukcí z rezervace jdeme vyhledat půjčovnu našeho oře. Pobočku Eurocar zde nenacházíme. Odchytávají nás však dva veselí mladíci, kteří jsou od této společnosti. Je nutné s nimi jet do sídla firmy a tam uzavřít smlouvu a vyzvednout vůz. Prý je to kousek. Obětuji se. Zbytek výpravy odchází čekat u kávy v letištní hale, až se vrátím s autem.
S hochy prolétáme pusté dálnice a míříme kamsi do neuvěřitelně složitých průmyslových čtvrtí. Po 30 km se zastavujeme před půjčovnou vozů a jdu podepisovat smlouvu. Nastává zádrhel. Rezervované vozidlo Mazda 6 není k dispozici. Za stejnou cenu mi kluci nutí miniautíčko Mazda 3. Jsou 4 ráno, místo pusté, k rodině to mám tak 6 hodin pěšky. Předkládané ultimátum se zdá nezvratné. Je mi tak těsno, až začínám být zbožný. Ejhle – okolo jede osvětlený taxík. Neváhám, vybíhám z kanceláře a zastavuji ho. Tvrdým hochům z půjčovny Eurocar sděluji, že buď slíbené auto za slíbenou cenu, nebo se vracím na letiště a tam si seženu vozidlo jiné. Najednou to jde. Dostávám půjčenou dokonce sedmimístnou Toyota Versa, zcela novou, má najeto 24 km. Vše vyřízeno během 5 minut. S omluvou propouštím taxík a sedám do vozu. Cesta zpátky není jednoduchá a trvá mi skoro půl hodiny. Vyzvedávám zbytek výpravy a po pár minutách hledání nacházíme opět i zapůjčeného verzíka. Místa je v něm habaděj i pro nohy našeho mrzáčka a já jsem spokojený s automatem, protože už pár let neumím ručně řadit.
Všichni jsou lehce přešlí po noci v letadle. Rozhodujeme se, že před návštěvou Jeruzaléma ještě pojedeme vyhřát své staré kosti na písečné pláže u Cesareje. Obloha je hluboce zatažena, teplota pouhých 18 stupňů. Helenka mě ze zadního sedadla (přední zabral nemocný Jindřich) naviguje k cíli přes Petah Tikvu, abychom se vyhnuli Tel Avivu. Od naší poslední návštěvy v Izraeli přibylo velmi mnoho dálnic, které se různě kříží a proplétají. My také. Většina výpravy naštěstí upadá do spánku a tak ani nezaregistruje, že 60 km se protáhlo na dvojnásobek.
V osm ráno zastavujeme před téměř opuštěným římským akvaduktem. Moře připomíná spíše Atlantik, balíme se do všeho, co máme sebou. Na pláži nacházíme odpadky a medůzy obřích rozměrů. Vypadají hrůzostrašně. Kolem nás profrčí vozík s arabskými mládenci a sudy s vínem. Kolem táhnoucího koníka (konice?) poskakuje vesele hříbě. Arabové hulákají a pláž je najednou hned veselejší.
Jedeme se kochat vykopávkami o pár kilometrů dál. Obrovský areál zahrnuje bývalý křižácký přístav i spoustu římských vykopávek včetně velmi zachovalého amfiteátru. Místo pobíhání od jónského sloupu k dorské díře dáváme přednost velmi vydatné snídani. Dostihuje nás výprava s Libuškou, hlasitě se s nimi zdravíme. Když se po hodině multimediálního nářezu a mnoha poučných výkladech výprava Libušky přesouvá k dalším pamětihodnostem, stále ještě snídáme. Jindřich dojídá všechny mističky s lososy, tučňáky a jikrami. Zapíjí to grepovým džusem. Zdá se, že jeho páteř potřebovala jediné – pořádně se najíst. Za tu chvíli se značně oteplilo. Postupně se odhalujeme a vedrem zmožená slabší část odmítá pochodovat sotva kilometr k pěkně dostavěnému amfiteátru (viz předchozí putování). Pro odolnější poutníky Helenka doplňuje, že k amfiteátru se trefí snadno – na obzoru za ním se rýsují tři obří komíny elektrárny Tušimice. Vracíme se do chladivého verzíka a míříme do Jeruzaléma. Nespěcháme. Stokilometrová cesta probíhá v pohodě, jen provoz se postupně stále zrychluje. Na hranicích Jeruzaléma se ozývá první troubení. Mám trasu nastudovanou a pyšně předvádím, jak se trefím na první pokus do našeho hotelu. Jindřich už by byl velmi rád ubytován, rybí snídaně ho nějak svírá.
Narážíme na první zábrany – velká část židovské části města je uzavřena, je šabat. Kličkujeme, objíždíme, studujeme zcela nedostatečné Google maps v notebooku. Zastavujeme u slušně vypadajícího muže středního věku a ptáme se na náš hotel či aspoň ulici, ve které má být. „Ask tomorrow!“ procedí mezi zuby a dál se s námi o šabatu nebaví. Židovská čtvrť je pustá, všechny obchody zavřeny, po ulicích spěchají jen starci ve štrajmlech a mračí se. Ani klučíci s copánky neposkakují, ale jdou způsobně, až mrtvolně. Náš hotel asi nenajdeme. Hodinu po hodině znovu a znovu projíždíme kolem Jaffské brány a pokoušíme se najít něco s nápisem Palatin. Procouvám pár jednosměrek, občas zabloudíme do přeplněné arabské ulice, kde netroubím jen já. A znovu do pusté židovské čtvrti, kde vítr honí igelitové pytlíky. Jindřich viditelně trpí. Jedna dobrá neortodoxní duše nás nakonec nasměrovala správně. A Šárka projevila mimořádný postřeh – zahlédla štít našeho hotelu mezi domy. Vjíždíme na pěší zónu a opravdu – je to hotel Palatin! Nechceme tomu úplně věřit. Jako hotel moc nevypadá, na neonu svítí jen h_tel. Zvoníme a příliš nevěříme, že zde budeme moci strávit noc. Jsme podsaditým ruským židem ve středním věku vpuštěni a podle rezervace prověřeni, že jsme ti, za které se vydáváme. Ubytuje nás, přestože je šábes. Dokonce nám prodá i vodu. My padáme na lůžka, Jindřich na WC.
Po dvou hodinách bezvědomí vyrážíme verzíkem na Olivetskou horu. V některém ze zdejších chrámů se chceme informovat, kdy je zítra mše či se zúčastnit již nějaké sobotní večerní. Pokouším se Olivetskou horu objet zezadu. Vyjíždíme na úžasné pahorky a otevírá se nám panoráma Svatého města. Zlatá kopule Omarovy mešity ale září z podstatně větší dálky, než jsme čekali. Olivová hora je od nás vzdálena přes několik propastí. Sjíždíme prudkými uličkami nefalšovanou Arábií. Kolem domků jsou hromady neřádu, některá smetiště hoří. Mezi odpadky se pasou kozy a ovečky, bizarní scenérii doplňují v prudkých svazích vyhloubené obydlené jeskyně, okolo domků postávají mladíci ve věku rekrutů Hamasu. A to jsme stále ještě před zdí, která odděluje autonomní pásmo – vidíme ji na obzoru.
Dostáváme se průjezdem strmými uličkami a dvory z druhé strany na Olivovou horu s výhledem na zazděnou Zlatou bránu, kterou jednou přijde znovu Mesiáš. Do kostelíku Národů a olivovníků Getsemanské zahrady jsme dávno po otvírací době vpuštěni spolu s nějakou výpravou. Helenka pátrá po mšovém programu. Oslovujeme s obavami jednoho františkána, který vypadá místní. Naše zkušenosti s bratry OFM z předchozí pouti byly veskrze neduchovní a proto k oslovení přistupuji s mírným třesem. Následuje šok. Bratr je vlídný, vyptává se, odkud jsme (sám je původem ze španělského Leonu). Mše se koná pouze ráno v 6 nebo odpoledne ve 4, přes den mají mše zadané poutnické zájezdy, u kterých není nikdy jisté, zda a kdy dorazí. Loučíme se s opravdovým bratrem svatého Františka a jedeme zkusit projet přímější trasu do našeho hotelu. Daří se, takže jen co se v pokojíčcích trochu ohřejeme a přiodějeme a Jindřich definitivně zbaví následků rozmařilé snídaně, jedeme znovu ke Starému městu. Cílem je cosi pojíst. Parkuji geniálně jen pár set metrů pod Siónskou bránou. V ní však chybně odbočujeme místo do arménské přímo do židovské čtvrti. Což po pár stu metrech poznáváme podle liduprázdných ulic. Ze všech okolních návrší se nese kvílení muezzinů a dokresluje ponurou atmosféru. Jindřich po pochodu vypadá opravdu špatně a je to vážné, protože si nestěžuje. Vracíme se zpět k autu odhodláni dnes povečeřet s Araby.
Objíždíme Sión a Novou branou vjíždíme do přelidněných uliček v křesťanské čtvrti. Po pár metrech, kdy je jasné, že zde dokážou zaparkovat jen šílenci, nás odchytává veselý mladík, ukazuje nám svůj obchůdek se vším a nabízí jeho návštěvu. Samozřejmě s tím, že nám pomůže zaparkovat. Razí cestu před námi krkolomnými uličkami, občas zažene prodavače dovnitř, abychom mohli projet. Nakonec v uzoučké uličce vycouvá se svým traktůrkem a pouští nás na uvolněné místo. Po zjištění, že máme hlad, jsme osobně představeni jeho bratrovi, majiteli pubu na křižovatce zastřešených uliček. Panuje tu vlídná atmosféra dokonalého arabského bazaru. Večeříme vynikající palestinské pivo a rybu s hranolky, Jindřich po ranních rybách volí kuře. Zajídáme baklavou a Šárka jde prověřit hotýlek, který má vchod za vedlejším stolkem. Vrací se nadšená, vnitřek útulný a čistý, ceny vlídné. Máme kontakt, takže za 15 let budeme bydlet jedině tady. Následuje povinná návštěva obchůdku našeho dobroděje, který má všude kolem bratry a hlasitě se s nimi zdraví a představuje nás.
Co se musí stát, ať se stane. Helenka potřebuje nakoupit množství věcných darů, některé poměrně přesně specifikované, protože se bohužel potenciálních obdarovaných ptala předem, co si přejí. V obchodu kolem nás krouží několik mužů a konečně je nám představen i pravý boss, všichni ostatní jsou naháněči a nabízeči. Dárky, které vybíráme, jsou opravdu náročné a vyjednávání o ceně tradiční. Parkování a dobrá večeře přišla tentokrát Kalendovy opravdu draho, Duškovi unikají s řádově nižším výkupným. Jsme tím přijati do zdejší velké místní mafie, musíme za pár dnů, až se do Jeruzaléma vrátíme, určitě přijít na opravdovou arabskou kávu a s velkým bossem posedět. Zvážíme to. Po dnešním rozmařilém dnu si zítra dáme očistnou hladovou kůru.
Vracíme se. Právě skončil šabat. Ulice se zaplnily auty, všechny krámky jsou otevřeny, všude proudí veselí a smějící se lidé. Proměna židovské čtvrti je šokující. Teď o půlnoci píšu tyto zápisky na balkónku a pode mnou tepe ulička večerním životem. Je patrné, že běžnému zdejšímu obyvateli se po ukončení sabatu opravdu uleví. Ta radost je nefalšovaná. Helenka k mým úvahám o ortodoxii cituje zítřejší evangelium o uzdravení slepého v sobotu. Po dnešku tomu textu začínám rozumět.
