Úterý, den jedenáctý

Poslední vydatná snídaně v Eilatu. A hurá na sever! Jedeme podél jordánské hranice, míjíme zapomenuté údolí, Timnu, pštrosí farmu i benzínku, která nás zachránila. Silnice je rovná jako přímka, takže si to sypeme kolem stopadesáti. Když projíždíme kolem opuštěného geodeta, trochu uberu, jeho přístroj vypadal úplně jako radar. V dáli bliká majáček, tmavá nekompromisní policistka s tmavými brýlemi vypadá zcela jako americký šerif. Musím ukázat pas a dostanu za 129 bububu. Jedeme dál, okolo z jedné strany skály, z druhé široké vádí zpestřené občas trnovníky a v dálce jordánské skály. Protijedoucí auto se náhle rozbliká a další místní šerif se za mnou otáčí. Dostávám vynadáno podruhé, mám jezdit stovkou jako všichni místní (povoleno je devadesát) a nemyslet si, že jako cizinec to tu můžu pálit. Ženy podléhají hysterii, Helenka jako jediná má s sebou řidičák a bojí se, že pokud mě zavřou za rychlou jízdu na tři dny do vězení, jak je zde zvykem, bude muset řídit sama.

Ubírám a cesta se nekonečně vleče. Zastavujeme u odpočívadla, pár stromů a pár baráčků v poušti. Mají zde historickou požární stříkačku a minizoo. Vypadá to tu docela jako někde na americkém středozápadu. Jedeme pouští dál. Před námi se objevuje tovární objekt na výrobu hořčíku a solné hory. Pak následuje zcela nový komplex hotelů na břehu blankytně modrého Mrtvého moře. Sjíždíme tam a zastavujeme u lázní, kde prodávají výrobky z bahna i soli. Procházíme obchodem a dostáváme se na výborně vybavenou pláž s lehátky a sprchami. Ke zdravotnímu koupání zde hraje trochu příliš hlasitý izraelský pop, takže si dáváme jen kávu a koláč u nevrlé Rusky. O ten se dělíme s dvěma Denisy, což jsou tmavomodří ptáci velikosti havrana s krásně žlutými křídly. Denisové jsou hladoví a nechají se krmit přímo z ruky. Přitom velmi melodicky pobrukují, určitě by se rychle naučili i mluvit. Jdeme se do moře aspoň vybrodit. Voda je teploučká, azurová a čistá. Nějak s Helenkou Mrtvé moře nepoznáváme, pamatujeme si ho jako špinavou páchnoucí bažinku. Když Šárka nakoupí od prodavače, který s ní mluví polsky, s velkou slevou vše, co v obchodu nabízejí, pokračujeme dál. Záhy objevujeme zázrak, který způsobil modré Mrtvé moře. Voda je sem do spodní části, která už byla úplně vyschlá, přiváděna zvláštním kanálem a zřejmě předtím čištěna. Výsledek je ovšem ohromující.

Na úrovni skutečného konce Mrtvého moře odbočujeme na Massadu. I zde stojí dole nový komplex s patrovými parkovišti a novou velkokapacitní lanovkou. Jindřich spočítal, že za pouhý den by vyvezla nahoru všechny obyvatele Roztok i Žalova. Není divu, cestující jsou do lanovky nacpáváni jako do japonského metra. Naštěstí frčí lanovka rychle. Na rozlehlém návrší s řadou ruin se však lidé rozptýlí a lze tu nalézt i trochu samoty a také pravé pražské židy. Fouká vítr, Jindřich se neustále třese zimou, ačkoliv je velmi příjemných 25 stupňů. Zcela ideální počasí. Chvíli to vypadá, že Duškovi přivolají déšť i sem, ale pak se černé mraky odsunou na jordánskou stranu a dělají na skalách působivé stíny. Na západním konci pevnosti objevujeme na visuté terase úžasné zpívající zábradlí. Podle síly větru hraje čisté tóny skautské večerky, jen rytmus je trochu rozkolísaný. To by byla atrakce pro české hrady! Jindřich nám přes svá údajně bolavá záda neustále uniká, jen obtížně se nám daří sledovat jeho koloniální klobouk na vzdálených návrších. Dostihujeme ho konečně u visutých teras Herodova paláce, odkud již nemá úniku. I na něj Massada, místo všem Židům posvátné, silně působí, takže fotí s polarizačním filtrem, což je největší poklona okolní scenérii. Massada již nikdy nepadne, přísahají izraelští vojáci, my ale brzy ano. Je sice opravdu výjimečné počasí, jindy je zde touto dobou o dvacet stupňů víc, ale už jsme neustálým dobíháním Jindřicha docela ušlí. Cestou lanovkou dolů sledujeme rodiny s malými dětmi i tlupy školáků, vystupujících pěšky na pevnost, kterou sice Římané po dvou letech dobyli, ale nenašli zde ani jednoho živého obránce. Lanovka vozí jen turisty a invalidy.

Pokračujeme o pár kilometrů dál do oázy Ejn Gedi, kde kdysi stál jen pouze hostel a volně pobíhali leopardi. Aspoň podle cedulí. Dnes to u vstupu do zeleného vádí s říčkami a jeskyní, kde David šlechetně ušetřil Saula, když konal potřebu, vypadá přesně jako u vchodu do ZOO. U stánku s rychlým občerstvením si dáváme kávu a velbloudí hot dogs. Helenka ho nechce jíst, protože je prý příliš zelený, ale hlad jí přemůže. Obdivujeme opět dobře vyzbrojenou školní mládež, dívenky s kvéry proklatě nízko cucají lízátka a hrají dětské hry. Do oázy se nevydáváme, už je dost pozdě a jsme z Massady ušlapaní. Jedeme podél celého Mrtvého moře a pak na Jeruzalém.

Cesta přes autonomní oblast probíhá úplně hladce a tak odbočujeme do Jericha. Kupodivu nejsou žádné problémy, jen u vjezdu do města běžná bezpečnostní kontrola na obličeje. V Jerichu Helenka neomylně přes Jindřichovy pochybnosti určí správnou cestu ke klášteru sv. Jiří, kam máme namířeno, protože jsme se tam posledně nedostali. Trasa vede přímo podél velmi dobře střežené věznice, kam Palestinci zavírají Palestince. Stoupáme uličkami a míříme do vádí Quelt. Na konci Jericha se zastavujeme u živé skupinky osob všeho věku, kteří se na nás zubí a ptají se, zda jsme Američané. Zřejmě nikdo jiný tudy ještě nejel. Kupodivu Československo neznají, ale ochotně přisvědčují, že silnička šplhající vzhůru po úbočí je správná a ke klášteru vede. Kaňon je docela vysoký a dole ve skalách vidíme řadu obytných jeskyní. Pohled je to úžasný. Po protějším úbočí se vine stezka, po našem pod silnicí vede kamenný žlab, kudy teče z pramenů vádí do Jericha voda.

Voda bohužel teče i z naší silnice, která je na několik desítek metrů od ní rozemletá. Ženy odmítají jet dál, bojí se, že budou muset noc strávit v Jerichu. Procházím pěšky kritické místo a za kvílení žen a netečnosti Jindřicha, který jen umělecky fotí, odstraňuji z cesty největší balvany. Rozhoduji se projet. Všichni vystupují a odlehčený verzík se s prohrabáváním přesune přes kritický úsek, dokonce bez proražených kol. Dostáváme se po silničce s úžasnými výhledy do sedla. Před námi jsou betonové zátarasy a několik beduínů s osly. Ti se k nám radostně vrhají. Nastává vysvětlování a vítání a smlouvání. Od Jeruzaléma sem vede jiná, zřejmě lepší cesta, průjezd z Jericha byl uzavřen při intifádě před 14 lety. My přes zátarasy verzíka nedostaneme. Vedoucí beduín je velmi řečný, veselý mládenec. Jmenuje se Bilál, je mu 24 let, bydlí se svou ženou Sárou, dětmi, velbloudem, osly a kozami nahoře na druhé straně vádí. Jeho otec umřel, když stavěl tuto cestu. A jak jinak, zná Alenu z Prahy, která tam spolu s dalšími studenty před rokem byla. Radostně ukazuje Šárce dva měsíce starou esemesku, opravdu podepsanou Alena, kde píše, že vzpomíná a že v Praze sněží.

Ženy trochu neochotně (HK – přes silný, až hysterický odpor) přesedají na osly a beduíni je opatrně vedou strmou cestou dolů ke klášteru. Helenka se křečovitě drží svého beduína Raída (Raíd má těhotnou manželku, dvě děti, tři osly, dva velbloudy a kozy) a osla, který má tendenci zatáčet až těsně nad propastí. Šárka se vesele s Bilálem baví, nechává si za jeho radostných výkřiků „Šárka – good beduine!“uvázat palestinský šátek a zjišťuje podrobnosti o beduínském životě i o klášteru sv. Jiří. My s Jindřichem sestupujeme po svých, obdivujeme osly, že to ubrzdí a pozorujeme nádhernou scenérii kláštera vlepeného do skály s řadou přílepků nahoře pro poustevníky. Jindřich při zjištění, že je nutno sestoupit až na dno vádí a zase vystoupat na druhou stranu, padá u jednoho z křížů. Později nám vypráví, že pozoroval divokého psa, který vypadal úplně jako vlk, jak se pokoušel lovit sviště. Pes vždy hnal sviště na strmém svahu po terásce, a když už ho skoro měl, svišť prudce seskočil o terásku níže, což si pes netroufl. Našel si jiného a honička začala znova.

Nad klášterem vlaje řecká a zvláštní klášterní vlajka. Tento monastýr je zde již od pátého století a obývali ho i křižáci. Beduín velmi jemně zaklepe železným klepadlem na fortnu. Tu otevře mlčky seschlý mnich, který přerušil vytesávání nějakého kamene a ukazuje nám cestu dovnitř. Tam se nás ujímá mlčky další a provádí nás do svatyně se začouzeným stropem, mnoha prastarými ikonami, olejovými lampičkami a úžasnou atmosférou. Mlčíme a žasneme, občas bratr ukáže nějakou pozoruhodnost a naznačí, že bychom měli fotit. Vede nás do druhé kaple a nakonec o patro výše, kde nás předává dalšímu mnichovi. Ten nám opět mlčky ukazuje kapli zbudovanou v jeskyni s velikou trhlinou ve stropě. Vpředu pod oltářem leží zachovalá mumie. Šárka se později od Bilála dozvídá, že šlo o rumunského poustevníka Jana Jákoba, který žil ve vádí Quelt a zemřel v roce 1962 v pověsti svatosti. Mnich nám ukazuje kus skály a ikonu a poprvé a jedinkrát promluví. Jde o skálu, na které toužil zemřít prorok Eliáš, když utíkal před Jezábel z Karmelu, kde vyřídil Baalovy proroky. Bratr nám přiděluje maličký kamínek z této skály a k tomu snítku z trnitého keře. Anděl je na ikoně zobrazující tento výjev znázorněn kupodivu jako pták, velmi podobný tomu, kterého jsme dnes ráno krmili. Pes s krvavým okem na nás střídavě mručí a vrčí, paní, která v klášteře pere bratřím prádlo, klábosí s posledním mnichem.

U fortny se loučíme a tiskneme drsné upracované ruce bratra, který jde opět tesat do kamene. Opouštíme svaté místo, ženy znovu nasedají na osly a stoupáme vzhůru. Cesta do strmého svahu na oslech se našim ženám líbí mnohem víc, než předchozí prudký sešup, já funím a snažím se držet s osly krok, i když nesu jen sebe. Ostatně těžce dýchají i beduíni a osli. Jindřicha nacházíme přesně tam, kde to vzdal a za trest mu neřekneme nic, co jsme v klášteře viděli. Další beduín již mezitím přinesl palestinský šátek i pro Helenku a poslední z rodiny nám vnutí náhrdelníky, které ručně vyřezávala z velbloudích kostí jeho matka. Všichni se u našeho auta radostně vrhnou na zbytky našich zásob vody a ještě více na sušenky a rozpatlanou čokoládu. Tvrdí sice, že si jí berou pro děti, ale jen pár metrů od nás se na ni doslova vrhají a polykají ji. Takže poučení – za beduíny jedině s čokoládou. Zdá se, že sladkosti jim udělaly opravdu radost, loučíme se, objímáme a máváme na sebe.

Nám nezbývá, než se vrátit zpátky do Jericha, sice překrásnou, nicméně místy dost obtížně sjízdnou cestou. Zdoláváme ji bez nehody, na okrajích Jericha opětujeme mávání dospělých i dětí, cizince tu vidí určitě málokdy. Cesta do Jeruzaléma už probíhá rychle, kolem Ramalláhu je okolo silnice rozeseto množství beduínských obydlí z vlnitého plechu, igelitů a plátna, s kozami a výjimečně i s velbloudy. Netušili jsme, že toto uvidíme jen pár kilometrů od Jeruzaléma. Ve svatém městě už suverénně nacházíme náš hotelík i s jeho majitelem Herodem, jak jsme ho pro fyzickou podobu pokřtili. Dostáváme ještě menší pokojíky než posledně, v podkroví.

Ptáme se Heroda, kde se dá poblíž najíst. Náš dotaz zaslechne starší paní, neomylně v něm rozpozná tajný kód labužníků a složitě nám vysvětluje, jak se dostaneme k restauraci, skryté před očima nezasvěcených. Dokonce za námi ještě vyběhne ven až na křižovatku, aby nás správně nasměrovala. Podařilo se. Zvenčí nenápadný objekt skrývá samé poklady – neortodoxní příjemné židy, což je poblíž Mea Šearim vzácné, veselého a ochotného obsluhu, výborné a docela laciné jídlo, příjemné hřejivé prostředí. Více najdete v jednom z dalších čísel časopisu těch, kteří jídlem žijí (Víno revue). Pak už jen klopýtáme do postýlek a psát a spát. I když trochu s přestávkami, pod okny každou chvíli táhnou fotbaloví fanoušci a řvou.