Neděle, den druhý
Dopisuji deníček hodně po půlnoci, zbytek výpravy usnul včas, já ne. Venku se rozjíždí velký pošabatový mejdan. V polomrákotách slyším výskající omladinu i zpěv židů postarších. Do toho zvoní budík. Je pět ráno, budím Helenku. Na místě, kde včera večer parkovaly stovky vozidel, stojí v šedém poloránu náš verzík sám. Proč, zjistíme za chvíli. Za stěračem máme zelený hebrejsky psaný papírek, ze kterého vyčnívá jen arabská číslovka 1000. Helenku to děsí.
Bez problému dorážíme do Chrámu národů a vstupujeme do zcela opuštěné Getsemanské zahrady. Ve třičtvrtě na šest nás včerejší pozitivní bratr vpouští spolu s několika málo italskými poutníky do chrámu. Tito zbožní poutníci pokládají na posvátné místo igelitky s dárky k posvěcení a o skálu tlučou čelem. Sedm zdejších františkánů a my slavíme společně úplně jednoduše ranní chvály a mši v kruhu kolem skály, na které Kristus potil krev a anděl ho těšil. Je to milé a silné.
Poté se ještě vloudíme do vedle stojícího kostela s hrobem Panny Marie. Kdosi kdesi dole prozpěvuje ranní chvály, kolem nás po schodech pádí dolů pravoslavný mnich s culíkem a konvicí kávy. Strop je očouzený od olejových lamp a panuje tu atmosféra velikonočního nedělního rána.
Kolem osmé se vracíme do hotelu. Cestou Helenka potají fotí fotogenická muslimská děvčátka, která se rojí do školy. Po snídani jdeme ještě na maličkou chvíli spát. A pak vzhůru do Tiberias. Vyhýbáme se úplně autonomnímu pásmu a po skvělých dálnicích míříme jisraelskou nížinou na sever. Na protějších návrších pozorujeme, jak se neuvěřitelně rozrostl Nazaret a hora Tabor se nám z této strany zdá nějak menší. A pak se nám již otevírá pohled na Genezaretské jezero a sjíždíme k Tiberias, 200 metrů pod úroveň moře.
Hotel hledáme jen chvíli, stačily tři menší okružní jízdy. Za toto ubytování budu zřejmě zbytkem výpravy lynčován. Není to hotel, jak stálo na webových stránkách, ale hostel a jeho okolí vypadá dost vybydleně. Vedle stojí ruina s nápisem hostel JoJo, kontejnery jsou plné koček. Helenka objevuje zvuk, na který izraelské kočky slyší. Není to „číčí“, ale „ncncnc“. Za chviličku se kočky u ní shromažďují, jedna nemá nohu. Kočky na Helenku výhružně mrukají a vyžadují stravu. Helenka se jich začíná bát. Prcháme do hostelu. Zdá se, že jsme jedinými hosty. Majitel se nás však snaží přesvědčit, že hotýlek byl ještě včera úplně plný a my máme fantastické štěstí, že nám může nabídnout své nejlepší pokoje. Což je pravda. Pokoje jsou obří a dobře vybavené, máme plně k dispozici také vstupní místnost se sedačkami. Parkování hned u hotelu zdarma, do centra města stačí sběhnout pár (set) metrů. Slibovaný bazén, na který jsem nalákal Duškovy, je vypuštěný a výhled na vzdálené jezero je možný jen z terásky, my z pokoje koukáme do protější zdi a Duškovic na malebné střechy celonočně bouraného komplexu. V hotelu pracuje mladší Ukrajinka, která je tu už deset let. Vypomáhá jí její matka, která k ní přijela na návštěvu a musí si jí odpracovat. Procvičíme tedy ruštinu a udivíme naše slovanské sestry recitací Gorkého poemy Danko.
Jdeme do přístavu. Jindřich zatoužil vyplout na jezero. Stihneme právě odjezd archaické bárky. Za hlasité reprodukce americké hymny je vztyčena vlajka s pruhy, desítka Texasanů s rukou na srdci vyplouvá dobýt galilejské moře. Podle vlajky soudíme, že k vyplutí se připravuje loď španělská. Vzpomínáme na Libušku. Jestlipak měla jejich výprava českou vlajku a hymnu? Tipujeme si, že ano. Ale Jindřich již netouží vyplout na jezero. Takže si na jeho břehu dopřáváme grilované rybičky sv. Petra, chutné a kostnaté. Jindřich na ryby zanevřel a žvýká stejk. Kuřata opět přicházejí zkrátka.
Když se vykloníme z terásky nad vodou, abychom hodili zbytky jiným hladovým Petrovým rybičkám, přímo pod sebou na pláži spatřujeme podivný výjev. Jeptiška v důvěrném objetí s rabínem. Izrael nás stále překvapuje.
Nebe je zatažené, podle předpovědi má tři dny pršet. Zatím na nás ale spadlo jen pár kapek. Helenka přes mou neuvěřitelnou únavu trvá na okamžité (HK dementuje) výpravě na místa, kam ještě noha běžného turisty nevkročila. Vyjíždíme několik kilometrů nad Tiberias a směřujeme na Rohy Hattínu, místo kruté porážky unavených křižáků. Místo vyhledané podle ukazatelů s tímto názvem se ukazuje býti kibucem. Helenka se odmítá vzdát a tak ho projíždíme křížem krážem, obdivuje skvěle opečovávaná telátka, dojné kravičky, polní stroje z dob války o nezávislost a budovy ve stavu srovnatelném s našimi JZD. Zkoušíme projet o kus dál a ejhle – ukazuje se překrásná scenérie obrovské skalní průrvy směrem k jezeru, kde kdesi dole leží Magdala, místo nejvážnější manželské krize rodiny Marků. My se šplháme po silničce naopak nahoru na hřeben, kde nacházíme zavřenou bránu. Za ní se má rozkládat přírodní rezervace, ale nyní se v ní nerušen opyluje brouk. I tak jsou pohledy na skaliska pro naše ženy natolik fascinující, že musím popojíždět jen po pár metrech, aby vše mohly jejich objektivy umělecky zaznamenat.
Projíždíme po úpatí hory Arbel ještě dále a pak nás zláká cesta vedoucí strmě vzhůru. Dole jsou jakési varovné hebrejské nápisy, cesta je zcela nově vydlážděná se zálivy pro parkování autobusů, osvětlená a osazená novými okrasnými keři. Dohadujeme se, kam může vést. Končí u mohutné vrátnice se závorou a strážcem ve fezu. Za vjezdem vidíme rozsáhlý komplex budov, něco mezi středomořskou vilou a pravoslavným klášterem. Dohadujeme se, zda jsme našli rezidenci premiéra nebo utajené školicí středisko Mossadu. Otáčíme se a raději docela rychle sjíždíme dolů. Pravdu o tom, kam jsme zabloudili, nacházíme večer, když přeluštíme hebrejský nápis z pohotového snímku, který udělala Šárka. Nabi Shu-aib. Jde o nejposvátnější místo Drúzů, hrob Mojžíšova tchána Jitra (protože jsme v Izraeli, nedodávám zbytečně „údajný“). Každoročně se tu v půli dubna koná obří pouť, na kterou míří nejen izraelští drúzové, ale i ti z okolních zemí – Sýrie a Libanonu.
Pak už se vracíme tam, kde je náš domov na dalších pět nocí. Když zde předčítám členům výpravy tyto zápisky a upřesňuji je podle jejich postřehů, jedině Jindřich text nekomentuje a ani se nesměje. On sice tvrdí, že se směje, ale Helenka kontruje, že pokud se směje, stejně to není doopravdy. Pak už si užíváme měkkého lůžka a ticha, Jindřich kvílí a hodlá vysadit dveře a spát na nich.
