Středa, den pátý
Ráno prší a nechce se nám vstávat. Déšť ustává a my vyrážíme obloukem k pobřeží. Jedeme spodem kolem Nazareta, který z obchvatu vypadá jako jedno velké Jižní město na kopci. Bez problémů přijíždíme na plážovou promenádu Akka a chvíli hledáme staré město. Podaří se nám zaparkovat pod vnějšími hradbami, které si člověk snadno splete s Terezínem. Křivolakými uličkami procházíme opravovaným karavenserailem do přístavu. Mraky se trhají a začíná svítit slunce.
Po balvanech slézáme k moři a na obzoru vidíme připlouvat benátské galéry s čerstvými posilami pro Jeruzalémské království. Možná ale jde o tankery. Pouštíme se do arabských uliček, kde se mísí vůně, pachy, barvy, nepořádek, malebnost a starobylost. Chodíme a chodíme. Hledáme vstup do velké templářské chodby. Pod mým vedením procházíme několikrát bazarem, objevujeme nejrůznější zákoutí a uličky, ty nejkrásnější opakovaně. Zbytek výpravy již uličky neobdivuje, Jindřich se svými bolavými zády lehce kolabuje. Odcházím tedy prozkoumat okolí sám a dostávám od ochotných Arabů různé informace. Zřejmě má tunel mnoho vstupů, nebo nerozumí, na co se ptám. Na jednom se shodují – cesta ke vchodu trvá tři minuty. Nakonec vstup objevuji, několikrát jsme přímo kolem něj prošli. Vracím se pro zbytek výpravy, který se již zotavil sezením na čerstvém sluníčku. To začíná docela hřát.
Cestou Šárka objevuje pekárnu se stolečky. Uvnitř je na platech množství na malé kousíčky nakrájených rozmanitých dobrot. Nabíráme si na zlaté tácky opatrně kleštičkami. Mladý hoch, zřejmě pekařův syn, nás pokárá – na zlaté tácky zřejmě patří něco jiného. Naše vybrané mlsy hodí rukou na hliníkové mističky. Objednáváme si ještě kávu. Tu nám přinese starší chlapík odkudsi zvenku. Mlsáme a mlsáme, pekař sleduje seriál Tisíc a jedna noc v televizi a občas polohlasně s postavami promlouvá. Platíme lidovou cenu, za kterou by v Česku byla jedna baklava.
Dlouhá templářská chodba, do které se sejde po pár schodech, vede rovnoběžně s pobřežím. Ve větší části my větší musíme jít sehnuti k pasu. Trápí nás, zda se Jindřich po průchodu tunelem ještě někdy narovná. Daří se. Je jasné, že proslulá klenutá sklepení johanitského špitálu, která jsme posledně tak obdivovali, budou jinde. Vycházíme na nábřeží přímo kousek od restaurace Uri Buri, kterou Duškovým včera doporučoval australský sklepmistr jako druhou nejlepší v Izraeli (po včerejší stejkárně).
Jindřich s vidinou restaurantu na nábřeží odmítá dál se plazit již dobře prohřátými uličkami. Necháváme ho napospas gurmánským zážitkům a jdeme hledat citadelu. Opět se motáme uličkami. Vypadáme patrně dezorientovaně, protože se nás ujímá muž s plnovousem téměř po pás. Když zjišťuje, odkud jsme, což zde zjišťuje každý, nastává překvapení. On sám byl v Praze v době Pražského jara a zná velmi dobře Arnošta Lustiga, který u něj byl před třemi měsíci. Musíme mu bohužel zvěstovat, že jeho český přítel na konci února zemřel. Je to pro něj šok a nechce tomu věřit. Byl prý při poslední návštěvě Izraele tak veselý a plný života.
Proplétáme se uličkami a vstupujeme novým parkem k citadele, zapsané před pár lety do světového dědictví Unesco. Šárka je lačná podrobných informací a tak vypůjčuje tři instantní anglicky mluvící průvodce. Spouštíme je jen jednou. Po třech minutách úvodu k prvnímu bodu zájmu je definitivně vypínáme. Procházíme chodby a sklepení. Spolu s námi jsou tu všechny izraelské základní školy. Už víme, proč zdejší učitelé nosí na výlety vždy s sebou samopal. Dávka do vzduchu je zřejmě jediný způsob, jak děti přehlušit a upoutat jejich pozornost. Velkolepá sklepení johanitského špitálu s obřími sloupy, jak si je pamatujeme z poslední výpravy, prochází zásadní rekonstrukcí. Naši památkáři by se sem měli chodit učit. Klenby se provádí z armovaného betonu, sloupy jsou nejprve betonem oblity a následně obloženy umělým pískovcem s vlysy. Za pár let bude špitál jako nový, možná že sem dodají i původní nábytek a johanity. S křikem a s betonem všude okolo nějak pro nás citadela ztrácí půvab. Naštěstí objevujeme kryptu s náhrobky velmistrů, která je stranou od tras, kudy proudí davy. Je zde ticho, temno a my nasáváme odvahu rytířů, kteří bojovali za udržení posledního kousku Svaté země do posledního muže.
Vycházíme ze sklepení přes turecký bazar u tureckých lázní, kolem kterých jsme dnes již mnohokrát prošli. Pokoušíme se vnutit své neužitečné průvodce prodejci vstupenek v lázních, ale ten nás nekompromisně posílá vrátit mluvítka tam, odkud jsme si je půjčili. Vyrážím sám na tuto tříminutovou cestu. Neboť všechny cesty v Akku trvají tři minuty. Ženy se mezitím vrhají na cetky a já pádím, seč mohu, ke vchodu citadely. Cestou jsem odchycen prodejcem šťávy z granátových jablek. Ukazuji na kecátka, ale obvyklou otázku o původu zodpovím. Chyba. Agilní prodavač měl z Československa dívku a nutí mi džus zdarma. Prchám, vracím studnici nevyužitých informací a pokouším se krizové nároží s granátovými jablky obejít obloukem. Marně, jsem zpozorován z dálky a halasně vítán. Naštěstí přichází skupina německých turistů, která též již několik hodin marně hledá vchod do chodeb. Odkazuji je na prodavače a využívám jeho krátké nepozornosti k úprku. Drahé polovice již mají plné igelitky pohledů a tak se vracíme přes celé město najít dvě hodinky odpočívajícího Jindřicha.
Ve vstupu do restaurace Uri Buri potkáváme našeho vousatého Gimliho. Vítá nás – a je to sám velký Uri Buri. Když se Šárka prohlásí navíc tajným heslem gurmánů od australského sklepmistra, dostává se nám té nejlepší péče. Jindřich, který již zde poobědval nepoznán, sytý smutně hledí na mističky, mísy, talířky a talíře, které jsou nám postupně servírovány. V podrobnostech opět odkazuji na časopis všech opravdových mlsounů Víno Revue. Dobroty a dobrůtky po nějakých sedmi chodech zasytí i naše ženy. Loučíme se s Urim, platíme symbolickou cenu a Jindřich se po tříhodinovém sezení pokouší znovu chodit.
Cestou zpět nebloudíme, známe už Akko jako své boty, dokonce zkratky přes střechy a průchody přes restaurace. Sotva se dovlečeme k autu. Cestu zpět volíme horem kolem Safedu. Všechny silnice jsou v Izraeli rovné jak stůl, po dírách nebo záplatách ani památky. Asi by sem měli poslat na zaučení i naše silničáře a stavaře. Sjíždíme při západu slunce zpět do propadliny Galilejského moře. Už i zde je obloha protrhaná a neprší. Jak jsem včera předpověděl, měli jsme celý den hezky.
