Neděle, den devátý
Dnes je neděle, ale na mši nepůjdeme. Je sice každou neděli od osmi v hotelu Neptun, ale pouze v sezóně, což je až od května. Ráno je jasné, začíná vedro a my snídáme tentokrát na terase hotelu vedle bazénu plném včerejšího deště, mohli bychom se i vykoupat. V každém případě se včera nechtěně koupali prominentní hoteloví hosté z nejvyššího patra, na terase probíhají intenzivní stavebně-izolační práce.
Vyrážíme do pouště Timna, která je vzdálená asi 20 km od Eilatu. Příjezd je zpoplatněn a dostáváme ke vstupence poukázky na šlapadla a lahvičky na písek. To zde za naší poslední návštěvy nebylo. Zastavujeme u odbočky na spirálová skaliska a jdeme do pouště. Jindřich záhy odpadá a za prvním skalním masivem, kdy se musí k dalšímu skalnímu útvaru přejít sotva pár kilometrů po náhorní planině, zastávkují i ženy. Jedeme proto dál k muchomůrkám, obřím bizarním červeně zbarveným kamenným houbičkám. Celý bývalý kráter je olemován vysokým pásmem hor. Ženy fotí, dokonce i Jindřich občas neodolá a pořizuje umělecké snímky. Timna má 6 tisíc let starou historii. Egypťané zde měli doly na měď a zanechali zde po sobě ve skalách vyryté hieroglyfy. Na jedné zastávce šplháme do průrvy, kde se za drátěným pletivem skrývají tito svědci času. Široká informační cedule vyobrazuje, co máme na stěně vidět. Hodně to připomíná předškolní kresby našeho nejmladšího syna. Neodolám. Beru pazourek a na svědectví naší civilizační vyspělosti na volné skalní stěně vyrývám Anubise s pohřebním vozíkem. Podařil se mi velmi věrohodně. Kdopak ho asi s velkou slávou objeví?
Přejíždíme na další vyhlídky a ženy fotí a fotí. U Šalamounových sloupů je postaven multimediální stan, kde se máme zúčastnit vzdělávacího pořadu o historii Timny. Hudba ozvučuje celé okolí, chvíli nám připadá, že hraje Kukulín, pak zazní divoké smyčce Vivaldiho Léta. Docela se sem hodí. Všude okolo skalní útvary všech tvarů a barev od tmavomodré přes sytě červenou až po bílou. Dojíždíme do právě budované oázy v samém středu Timny. Jezero s vodotryskem je již hotovo, proto ta šlapadla. Uvnitř nové budovy si dáváme pravá beduínská jídla – falafel a blafu, která Jindřich odmítá jíst na pravých beduínských lehátkách. Ženy plní nafasované plastové lahvičky různobarevným pískem a vlastnoručně je ucpávají jílem.
Helenka, uchvácena pouští, kde místy bylo opravdu správné pouštní ticho, nás při návratu donutí odbočit na jakousi cestu označenou „Hidden Valley“, vedoucí opět hluboko do skal. Proplétáme se po silničce mezi skalisky a průrvami. Cesta náhle končí před důkladně ostnatě oploceným objektem, na kterém rozeznáváme jen značku označující radioaktivitu. Cestou zpět zastavujeme u smaragdově zbarvené hromádky. Je to směs roztaveného skla s kameny. Zřejmě jsme nechtěně objevili, kde Izraelci konají své testy jaderných zbraní.
Abychom ze sebe radioaktivitu spláchli, raději jedeme na včerejší vlídnou pláž se vykoupat. Na jedna lehátka nám není zdvořilým strážcem dovoleno ani usednout, jsou jen pro hotelové hosty. V druhé části probíhá černošské hemžení, při kterém dochází k přeskupování slunečníků, lehátek i stolů. Je nám vysvětleno, že večer zde bude slaven bar micvah, takže se musíme omezit na lehátka těsně u vody, na kterých se hóra tančit nebude. Voda je opět studená jen do prvního ponoření, pak už znovu obdivujeme modré Denise se žlutým pruhem, ryby barevně žíhané, šedé rybky v hejnech a nejvíc rybu duhovou, která mění barvy, až oči přechází. Helenka si lehce rozřízla palec, ale příliš nekrvácí. Okolo nás opět zní ruština, připadáme si jako na Krymu a já alespoň v duchu recituji Piesňu o burevěstnike. Hledíme na jordánské hory naproti a trochu s nedůvěrou sledujeme každý vodní skútr. Velice nás zaujal vousatý ortodoxní žid, který vestoje pádluje na surfovacím prkně. Jeho vratké pohyby jsou křečovité a vyvolávají naše obavy. Když konečně padá do vody, všichni si oddychneme.
Vracíme se do hotelu ošetřit Helenčino zranění a trochu se vzpamatovat před večeří. Na tu odcházíme hned do sousedství našeho hotelu do Café Café. Jindřich si dává napolitánskou pastu a odmítá ji jíst. Místo toho ujídá naše rybičky s hranolky. Všude kolem zní opět ruština. Pomalu si na to zvykáme. Číšník nám sděluje, že byl minulý rok v Praze a teprve tam se dozvěděl, proč Češi nemají rádi Rusy. Nevíme, jak to vypadá v Tel Avivu, ale zbytek Izraele už mluví výhradně rusky.
