Pondělí, den třetí
Noc je hlučná. Nad jezerem zuří bouře. Dovedeme si najednou představit, jaké to bylo být za takovéhoto počasí někde na loďce. Po snídani vnucené majitelem, poněkud jednostranné (kousky okurek a rajčat), chceme Jindřichovi vynahradit všechna předchozí utrpení a volíme cíl dnešní cesty podle jeho diktátu – horké římské lázně Hamat Gader.
Cestou se zastavujeme v Jardenitu. Zatím zde neparkují žádné autobusy. Sestupujeme ke zcela opuštěnému Jordánu. Na protějším břehu se pase vyzáblý bělouš. Z vody se vynořuje chlupatá hlavička. A za chvíli další. Pomalu plují k nám. Bobři! (Dodatečné zoomorfologické upřesnění – na snímcích přizvaný odborník identifikoval bobra jako nutrii.) Šárka jednoho obřího fotí. Bobrovi se to líbí, vylézá z vody a blíží se k Šárce stále blíž. Šárka piští a prchá. Na strom usedá ledňáček. Připlouvají obří sumci. Za patnáct let se zdejší fauna značně rozšířila.
Vedle vstupuje do vody první katechumen. Ponořuje se odvážně třikrát mezi ryby a bobry. Na křest v Jordánu musí mít člověk pevnou víru. Křty se začínají rozbíhat ve velkém, prcháme, Helenka nakupuje více než tucet Petrových smaltovaných rybiček za skvělou cenu. Teprve u pokladny zjišťuji, že cena nebyla tak skvělá, byla totiž v USD, nikoliv v šekelech.
Odjíždíme na severovýchod podél jordánské hranice. Tu lemují ostnaté zátarasy, cedulky na obou stranách silničky varují před minami. Výhled z úbočí hor dolů na lázně a krokodýlí farmu nám zpestřuje dobře vyzbrojený vojenský džíp, vojáci chtějí vidět jen naše nordické tváře (nikoliv pasy). To jim stačí. Zamávají nám a odjíždějí.
Bývalé římské sirné lázně jsou perfektní. Voda má konečně teplotu, jakou bychom uvítali v jakémkoliv bazénu. Sirný pach nám proniká do organismu. Vyhříváme se tak, že už ani nemůžeme funět. Spolu s námi veteráni ze sedmidenní války, které identifikujeme podle jizev, zasloužilí agenti Mossadu a mládežníci. Svačíme spolu s hrdličkami bagety, mírný deštík se proměnil v neuvěřitelný liják. Když konečně přestává, odváží nás elektrické vozítko na druhou zdejší atrakci. Jde o krokodýly nejrůznějších velikostí, ale i národností. Krokodýl nilský má na ohradě ceduli s vyobrazením v palestinském šátku. Krokouše doplňují papoušci, lamy, hadi, pavouci, opice a jiná divá zvěř. Markovi nám budou závidět, tolik divé zvěře na safari neuvidí.
Vyjíždíme prudkými serpentinami nahoru na Golany. Krajina kolem všem připomíná Skotsko, které nikdo z nás ještě nikdy neviděl, ale přesně takto si ho představuje. Občas zahlédneme bunkry a zrezivělé tanky. Cedule s varováním před minami nás stále vedou výše a výše. Otevírá se nám pohled na Galilejské jezero shora. Na náhorní rovině je nově vysazený les. Helenka odchází meditovat do minového pole a přináší množství pravých pazourků. Míjíme několik zanedbaných kibuců a sjíždíme dolů. Přímo na břehu jezera vidíme ve vzorovém kibucu Ein Gev elektrické vozíky, do kterých právě přesadili turisty z autobusu a vezou jim ukázat nádherné banánové plantáže, datlové palmy a pomerančovníky. My se kolem jezera vracíme na krátký odpočinek domů.
V podvečer vyjíždíme na druhou stranu kolem jezera. Nad ním se rozklenula nádherná duha. Všichni ji fotí s nejrůznějším pozadím a popředím, Jindřich duhu nad Galilejským mořem ztvárňuje umělecky s elektrickým vedením. Prý snímky prodá ČEZ k produktu Duhová energie. Přijíždíme k místu zvanému Tabgha. Je celé oplocené a vchod uzavřen. Za chvíli zjišťujeme, že za patnáct let stihli oplotit celý břeh jezera až ke Kafarnaum. Nedostaneme se ani k Primátu sv. Petra. Na břeh sestoupit není povoleno poutníku, aniž projde branou otevřenou jen od 8. do 16. hod. I přesto jsou pohledy na jezero, měnící barvu při západu slunce úžasné. Vyjíždíme na Horu blahoslavenství. Areál je sice také zamčen, ale obcházíme ho a nacházíme mezi odpadky skutečný kámen, ze kterého Ježíš blahoslavil chudé. Shlížíme dolů na moře a kážeme františkánské kočce o milosrdenství. Nechce nás poslouchat, má zřejmě duchovní blok.
Vracíme se zpět do Tiberias. Duškovi vyhledávají tu nejlepší hospůdku podle principu – čím méně vlezlý majitel, tím lepší strava. Tento majitel, který připomíná Helenčina oblíbeného barda, ale zasmušilého, nás opravdu ignoruje. Objednáváme si místo pilobřicha ostnitého čili ryby sv. Petra pstruha, Jindřich si dává jehněčí kotletky a Šárka poměrně nízký vysoký roštěnec. Popíjíme k tomu skvělá golanská vína, hodujeme a hodujeme. Po moučníku odcházíme komunikovat přes Skype s dětmi a psy, připravit program na zítřek a psát tyto zápisky.
