Pátek, den sedmý
Ráno se loučíme s Galilejským jezerem. Sjíždíme až k jeho jižnímu konci a pak se stočíme na západ. Horu Tabor objíždíme zprava stejnojmenným městečkem. Je hodně dlouhé, a jak je zde všude zvykem, co 100 metrů nadskakujeme na zpomalovacích hrbech, které jsou na vozovce prakticky neviditelné.
Přijíždíme na parkoviště autobusů. Skupinové zájezdy již dorazily i sem. Na parkovišti jsou poutníci přesazeni do mikrobusů a vyvezeni na vrchol a jiná skupina kyvadlově svážena dolů. My stoupáme prudkými serpentinami naším verzíkem a ženy v každém ohbí fotí stále znovu a znovu překrásné panoráma s Jizraelskou nížinou a sluncem osvětleným Nazaretem na protější hoře. Město na hoře opravdu skrýt nelze. Uvažujeme, jak dlouho nechal Ježíš odpočívat učedníky po výstupu, než se před nimi proměnil. Františkánský klášter s bazilikou Proměnění Páně je vzorně upraven a vstup vzorně olemován cedulkami s upozorněním, co vše na svatém místě není povoleno. Jen heslovitě – jíst, pít, tančit, nosit oděvy s krátkými rukávy, hlasitě mluvit a smát se. Zákazů je šestnáct, malá františkánská Mišna. Uvnitř baziliky probíhá právě mše. Tiše sedíme a nasloucháme, začínají přímluvy. Česky. Máme radost a zkoušíme mezi poutníky zahlédnout Libušku, bohužel jde ale o jinou výpravu. Zvoní zvony, na hoře Proměnění probíhá Proměňování. Obdivujeme z vyhlídky úžasný výhled na rozlehlé zelené údolí, kde proběhne Poslední bitva a po ní Poslední soud. Určitě se vejde na jeho pravou stranu mnohem víc lidí než 144 tisíc, jak si myslí Jehovisté.
Přichází prudký deštík a tak se utíkáme kolem ruin původního kláštera a nové sochy Pavla VI. schovat do františkánské prodejny. Ceny nejsou pro žebrotu, takže z Hory přivezeme jen pár minikřížků. Sjíždíme zpět uzounkou silničkou a v zatáčce potkáváme kravku s rohy býka pro koridu. Hlasitě za námi volá své požehnání a my se vydáváme na cestu nadél celým Izraelem až k jeho nejjižnějšímu konci. Ženy a Jindřich hlasitě odmítají jet nejkratší cestou, tedy po Západním břehu přes autonomní území. Vyhýbáme se tedy obloukem na mapě zeleně šrafovaným oblastem a pak už míříme po dálnici stále na jih. Pod Tel Avivem se pomalu otepluje, zeleň se ztrácí, objevují se nefalšované písečné duny a stáda nefalšovaných velbloudů. Kolem Beer Sheeby vyrostlo obří beduínské ležení z vlnitého plechu, stanů a lepenky. Mezi stany a chatrčemi jsou zaparkovány terénní Toyoty, velbloudi i koně.
Pokračujeme dolů pouští Negev, fouká silný vítr a ve vzduchu víří oblaka písku. Občas není vidět na cestu. Písek přechází v kamení a kamení přechází ve skály. Objevují se bizardní skalní útvary a vádí. Vyjíždíme na vrchol bývalého obrovského kráteru Mitspe Ramon. Před 15 lety zde bylo jen pár domků a na vrcholku skal perfektní restaurace s výhledem dolů na poušť. Nyní je to středně velké Kladno a my zde trochu bloudíme. Nacházíme správně okraje útesu a něm stádečko kozorohů větších než průměrná kráva. Jsou docela fotogeničtí a nechají mě přiblížit vždy tak na deset metrů. Pak poodejdou a cíleně mě lákají, abych spadl z útesů. Přitom je ani nekrmím, Šárka mi přečetla zákazovou cedulku vyvedenou v ruštině a já navíc nemám čím. Výhled dolů z převýšení 600 metrů daleko do pustiny je impozantní. Zde v samém středu pouště nepršelo od stvoření světa. Až dnes. Nebe se s příjezdem Duškových otvírá a na poušť padá hustý déšť. Nepadá čistá voda, ale déšť chytá vířící písek a tvoří na autě velké fleky. Ne nadarmo zní indiánské jméno Jindřicha „Ten, jehož bolavá záda přivolávají déšť.“
Sjíždíme dolů a jedeme a jedeme pouští kamenitou a skalnatou a pustou. Ze zadu se ozývá radostný výkřik. Uprostřed pouště zahlédla Šárka vinici. Fotoaparáty cvakají. Zdá se, že v této pustině Izrael maskování strategický důležitých vinic zanedbal.
K našemu velkému údivu potkáváme na jinak prázdné silnici občas osamělého cyklistu, nejspíše vojáka speciálních sil na speciálním výcviku. V dáli vidíme nějaké vojenské zařízení, zřejmě raketová sila a radarové stanice. Někde za horou Tábor jsme tankovali a teď už ukazuje ukazatel benzínu pouhých 80 km a do Eilatu je to přes 100 km. Od Beer Shevy jsme nepotkali benzínku. Ženy začínají být z rozlehlé pouště nervózní a chtějí nás nasměřovat k maskované skupině tanků na obzoru, kde prý máme u vojáků vyprosit pomoc. Nakonec najíždíme na frekventovanější hlavní cestu, která vede shora od Mrtvého moře. Ženy spatří na obzoru benzínku a křičí radostí. Chci zkusit dojet až do Eilatu, nevychází to sotva o 10 kilometrů a ukazatel dojezdu určitě jen straší, ale pro řev žen a klid týmu odbočuji. Je pátek odpoledne, začíná víkend, benzínka je opuštěná, bez obsluhy. Některé benzínky v Izraeli jsou při placení kreditní kartou poměrně složité, musí se tam zadat ještě číslo řidičáku a ještě něco dalšího. S benzínkou bez obsluhy a s ovládáním v hebrejštině chvíli bojujeme. Zaplať Pán Bůh aspoň za arabská čísla. Pumpa nám bez ohledu na zadaná čísla vyplivne do nádrže pár litrů benzínu, ženy jsou rázem klidnější a my zjišťujeme, že v přední části objektu je supermarket se superbarem a zde mraky lidí. Protlačíme se mezi farmáři z Dallasu pro kávu a vodu a pak už snadno dojedeme do nejjižnějšího izraelského města.
Zde jsem vybral hotel s ohledem na to, abychom ho snadno našli. Ráno jsme všichni na Google Maps podrobně nastudovali jeho polohu, je jen kousek od letiště. Hodinku kroužíme kolem a opakovaně zkoumáme v notebooku mapu. Podle ní je náš hotel vypálená ruina. Nezdá se mi to. Na internetu vypadal hotel noblesněji. Šárka se ptá v brazilské restauraci. Měl jsem pravdu. Náš hotel se stručným názvem „C“ je jinde. Několikrát jsme kolem něj projeli, ale jeho vchod je rafinovaně umístěn ve vnitřním traktu. Jsme ubytováni v nejlepších pokojích v přízemí hned naproti baru s pódiem. Dnes nebudu lynčován.
Chvíli na pokojích odpočíváme, ale moc se nedá, neustále vedle nás bouchají železné dveře, nejspíš od protiatomového krytu. Jedeme se projet večerním Eilatem, abychom se podívali, jak se za 15 let změnil. Hotelů přibylo nepočítaně, některé vypadají jako z Las Vegas a mají kolem sebe i umělé zálivy. Na pláži popíjí skupina Arabů a prozpěvuje k tomu úplně jak muezzin. Jedeme podél Rudého moře až na egyptskou hranici. Míjíme beduínský stan s lákavým občerstvením na poduškách, přímo na břehu moře parkují auta a lidé mají rozložené stany, zřejmě tu příliv nebude vysoký. Ještě omrkneme přístup ke korálovým útesům na potápění a podvodní observatoř, kam máme namířeno zítra a pak už kroužíme po městě a hledáme krmení. Nikde nic nebo není možné zaparkovat.
Jako poslední volbu bereme onu brazilskou restauraci, ve které jsme našli správný směr. Je narvaná, zdá se, že v Eilatu šábes, který právě začal, příliš nesvětí. Jindřich servírce sdělí tajné heslo gurmánů a jsme uvedeni ke stolům. Jde o zařízení typu – sněz klidně celou krávu, když to zvládneš. Zvládáme to částečně. V podrobnostech odkazuji opět na časopis pro rozvoj obžerství Víno revue. Helenka se postí u bezmasé pizzy a moc jí nejede, polovinu si nechává zabalit s sebou. Vracíme se do hotelu a Helenka se těší na zpěváka, který by měl mít dnes večer u baru vystoupení. Když píšu tyto zápisky izolován na balkóně, slyším jeho kvílení spolu s duc duc. Helenka má na uších sluchátka, zpěváka se nějak rychle nabažila. Bojím se, že noc bude dlouhá.
