Středa, den dvanáctý

Jeruzalém, město svaté. Naším prvním cílem je bazilika Božího hrobu. Jdeme do Starého města pěšky Jaffskou třídou. Je udělaná jako pěší zóna a jezdí po ní jen tramvaje. Zcela nové, bohužel teprve ve zkušebním provozu. Vcházíme za hradby Novou branou a vzápětí už lehce bloudíme. Víme podle mapy, kde jsme, ale neumíme trefit správný průchod. Jsme ochotným obchodníkem nasměrováni o pár metrů zpátky a vstupujeme do chrámu. Je pořád stejně ušmudlaný. Sestupujeme do kaple svaté Heleny, stěny jsou pokryté stovkami křížků vyrytých křižáky. Obcházíme kostel dokola, lezeme do jeskyněk a vyjdeme i na terasu s Golgotou. Chrám má stále své jedinečné kouzlo. Vycházíme na kamenné nádvoří a loučíme se s Dušky, kteří jdou hledat vstup na Chrámovou plošinu. Helenka se vrací zpět do Božího hrobu. Já se mezitím vyhřívám na sluníčku a pozoruji pestrou směsici, která vstupuje na nejposvátnější místo křesťanů. Pravoslavní, Koptové, američtí baptisti, katolíci z Francie, všichni proudí dovnitř a za chvíli zase ven, jen Helenka setrvává.

Po trošku větší hodince nakonec vypluje i ona. Jdeme se vzpamatovat do tiché uličky a prázdné kavárny, kde svačíme baklavu, ňamňu začínající písmenem M a kávu. Posíleni na těle jdeme hledat druhé dnešní cílové místo, johanitský kostel sv. Jana Křtitele. Má být podle průvodce kdesi poblíž náměstíčka Muristan. Hledáme a hledáme. Nacházíme dobře označené místo původního johanitského špitálu i velký kostel se znaky řádu, objekt však patří německým luteránům a tudíž je neprodyšně zavřený. Helenka si zoufá. Pokud si něco umane, je ochotna hledat až do úplného vyčerpání. Obcházíme vytyčenou oblast zastřešenými bazary, kde nenavazujeme oční kontakt a Helenka jen stále ukazuje na další a další docela pěkné zbytečnosti, které by ráda jako dárky koupila. Dostáváme se až do řeznické uličky, kde to příšerně páchne, krev teče po kamenech a maso křičí na hácích přímo do obličeje. Ani to Helenku neodrazuje. Pokouší se aspoň proniknout do luteránského objektu, neúspěšně. Mě mezitím posílá místní znalec do většího objektu na jižním okraji náměstí. Hned u vchodu jsme odchyceni a plynulou ruštinou poučeni, že zde je chrám Alexandra Něvského a pravoslavné muzeum. Jsme nasměrováni na správného sv. Jana Křtitele, ale současně upozorněni, že tento kostelík je trvale uzavřen. A opravdu je. Plechovými vraty. Helenka jimi zalomcuje a konečně rezignuje.

Na náměstíčku u fontány si dáváme další kávu s kardamonem. Pak procházíme do židovské čtvrti a díváme se na zbytky Carda. Kolem nás prochází ješiva, skupina asi patnácti šestiletých kluků, kteří řvou tak, že není slyšet vlastního slova. Učitel je mlčky doprovází a nijak je neomezuje. Tohle by byla dobrá škola pro české učitelky. Nakupujeme v židovském obchůdku jarmulky a Helenka toužebně prohlíží prastaré stříbrné prsteny se zvláštními kameny. Zdravíme se přitom se dvěma staršími Slovenkami, které jsou v Jeruzalémě teprve první den a velmi se diví, že do Izraele lze i bez cestovní kanceláře. Helenka k jarmulkám přihazuje alespoň něco vzácných kamenů (podle ceny). A pak už se suneme k Západní zdi. Dáváme příspěvek na izraelské vojáky mladíkovi, jehož prapradědeček pocházel z Bratislavy. Odpočíváme na kamenných lavičkách a díváme se na cvrkot u zdi, na chrámové plošině září zlatá báně Omarovy mešity. Přichází k nám správně ustrojený ortodoxní žid a jako obvykle se vyptává, odkud jsme. Z Prahy pocházela jeho prababička, četl všechny spisy rabbiho Loewa a zná i Golema. Zjišťuje naší rodinnou anamnézu a pak nám uvazuje červené nitky kolem zápěstí a vrhá se na nás s požehnáním. Požehnání je důkladné, musíme občas volat amen a už je jasné, že Boží požehnání bude drahé. Přichází fáze inkasa, mladý rabi má velkou rodinu a bude pesach, potřebuje nutně nakoupit macesy na svátky. Vzápětí přivolává rabi za naši štědrost na pomoc s požehnáním další rabíny, starší, sice stručnější, ale stejně chudé. Vrhají se po našich hlavách a na nás stéká jejich požehnání jako řeka. Helenka se trochu pohoršuje, připadá jí to na tomto místě jako svatokupectví. Jakmile se nám podaří prchnout z dosahu požehnání loupeživých rabínů, musíme ještě projít kolem jejich žebrajících manželek. Už se nenecháme oblomit, Helenka bezmocně ukazuje, že peníze mám já a já se prostoduše usmívám a dělám, že nerozumím.

U Zdi nářků se rozdělujeme, Helenka míří do ženské poloviny. Chvíli spočinu na kamenech, které jediné jsou pozůstatkem Chrámu, dívám se na tisíce papírků s modlitbičkami, zastrkaných ve škvírách, čekajících na vyslyšení. Pak jdu do chodby s knihovnami vedoucí podél zdi až na její konec. Židé se tu modlí mnoha různými způsoby. Jedna skupina chasidů společně hlasitě recituje, pak zadupá, vyskočí, otočí se a udeří hlavou o zeď. Jiná skupina naslouchá výkladu učitele, někdo na tomto přeposvátném místě klidně telefonuje.

U východu jsem přepaden dalším loupeživým rabínem. Tentokrát se protřele usměji a vysvětluji, že jsem již dostal požehnání a to přímo od žáka rabbiho Loewa. Rab je očividně zaražen a já se slovy „God bless your family“ prchám.

Vycházíme Hnojnou branou a sotva se vlečeme. Jsme tak snadnou kořistí pro taxikáře ve Škodovce, který nás do hotelu veze jen malou oklikou a tedy poměrně levně. Cestou se z rádia linou hity Waldemara Matušky a my pozorujeme cvrkot na ulicích. Židovská čtvrť a její obyvatelé působí vesele, město je plné života a smíchu. Jak už ale víme, ono je to v sobotu přejde.

A nyní příběh rodiny Duškových. Průchod bazary je přes kávu s baklavou přivedl k Západní zdi. Manželské štěstí Dušků vymodlila v ženské části Polka, Jindřich odcházel od zdi údajně silně zapůsobený. Šárka velmi toužila po Omarově mešitě kvůli Studni duší s voňavkami. Protože průchod u Zdi na chrámovou plošinu byl uzavřen, obešli postupně několikrát horu a všemi průchody se pokoušeli proniknout. Jejich prosté slovanské obličeje však byly u vstupů neomylně jako nemuslimské rozeznány a oni od vytouženého cíle odehnáni.

Přeplněnou uličkou Via Dolorosa se bez zastavení s výjimkou sedmého a osmého (bez svačinky, zato s bílým kakadu, který pil z lahve) dovlekli až k Damašské bráně. Zde poprvé posvačili chutný falafel s neumytou zeleninou, pomeranči a jedovatě fialovým zelím. Šárka prý odmítla tento pokrm ochutnat, což vypovídá za vše. Jindřich si za to pochutnal na nealkoholickém jablečném pivu. Kromě toho ještě mlsali v restauraci, kde mlsal i papež, ale oni jsou mlsnější než on a nechutnalo jim. Pro cestu domů volili taktéž taxi.

Večer tichým vzdorem odrážíme Jindřichovy pokusy zatáhnout nás do restaurace, kterou mu doporučil jeho spoluspiklenec sekty ňuňu a cíleně směřujeme do včerejší chutné restaurace. Máme se dobře.