OJVÍN (OYBIN)

Na německé straně Lužických hor se jen malý kousek za hranicemi nachází úžasný hrad na vysokém pískovcovém suku, cíl mnoha nejen letních výletníků. Oblíbili si ho již romantici devatenáctého století kvůli jeho poloze, rozloze, výhledům a v neposlední řadě opět romantickému (ač dodnes užívanému) hradnímu hřbitovu. 

Okolní Žitavsko patřilo od počátku 13. stol. českému rodu Ronovců. Procházela tudy tzv. Lipská cesta, vedoucí z České Lípy až do Žitavy. Tu založil král Přemysl Otakar II. ve 2. pol.13. stol. a právě k ochraně této stezky byl Ojvín vybudován Chvalem z Lipé.

R. 1319 směnil své statky s Janem Lucemburským tehdejší „první muž království“ Jindřich z Lipé za jiné na Moravě, kam se přestěhoval za bývalou královnou Eliškou Rejčkou. Tímto se hrad dostal do rukou Lucemburků a za Karla IV. došlo k jeho velké přestavbě na císařské sídlo. Nejenže rozšířil opevnění, ale vystavěl zde i Císařský palác a hlavně klášter řádu celestinů s kostelem sv. Václava (1366-84). Stavbu svěřil nejprve Petru Parléři, jehož později nahradil Matyáš z Arrasu. Znaky jejich hutí je možné najít na zbytcích kostela. Celestini se zde zabývali psaním i opisováním knih, hudbou a  vědou. Něco se zachovalo dodnes, např. chorál Subvenite sancti, zde složený a použitý ve skladbě Tolštejnské requiem od současného skladatele I. Heinze. A jejich proslavená sbírka knih, převezená do Prahy, se dokonce stala základem naší univerzitní knihovny.

Husitům se klášter s hradem ubránil, po určitou dobu zde byla uložena část chrámového pokladu z pražského sv. Víta, ale za reformace došlo k jeho zrušení a posléze  prodeji městu Žitavě. R. 1577 vypukl velký požár po zásahu bleskem a hrad zcela vyhořel. Obnoven nebyl a postupně propadal zkáze. Ovšem 19. romantické století jej s nadšením znovuobjevilo (např. známý romantický malíř C. D. Fridrich). Není divu, už jen mohutné ruiny klášterní, kostelní i hradní jsou opravdu monumentální, a k tomu ještě hřbitov s renesančními náhrobky a skvělé výhledy do Lužických hor a k Žitavě …

Z města Žitavy sem vede úzkorozchodná železnice s historickou mašinkou už od r. 1850. Tady v Ojvíně mají dokonce muzeum místní železničky. Jízda po desetikilometrové trati trvá třičtvrtě hodiny, takže si pohodlně můžete prohlédnout zdejší Žitavské hory.  A koho by příliš bolely nohy, může se svézt po okolí i na hrad turistickým vláčkem (samozřejmě jen k bráně). Ještě nesmíme při výstupu vzhůru opomenout dřevěný malovaný evangelický „Bergkirche“ (horský kostel), jehož podlaha stupňovitě klesá přizpůsobena tvaru skály. Vystavěn byl počátkem 18. století a je oblíbeným místem pro konání sňatků, neboť prý ty zde uzavřené vydrží.

Kdo by měl zájem o něco navíc, může se potěšit některým z koncertů zde pořádaných, obdivovat rytířský turnaj, případně shlédnout noční průvod mnichů procházejících hřbitůvkem a zříceninami se svícemi a zpěvem.

Hrad má samozřejmě i své legendy. Mladá dívka byla při cestě do „Bergkirche“ přepadena zlotřilým mnichem. S modlitbou skočila dolů ze skály – a přežila (mnich nikoliv). To je jádro pověsti „O dívčím skoku“.  V jeskyni pod kostelem žil poustevník (na čemž nemusí být nic legendického, stačí vzpomenout na legální poustevníky v podobném, jen podstatně menším Sloupu v Čechách) a také se zde skrývá králem uložený poklad.

Na hradě je možno posilnit se v místní restauraci, další známá se nachází dole v hrázděném stavení. Těch je tu ostatně množství a z vlídných obchůdků si můžete odnést třeba krásné krajky anebo místní veselou modropuntíkovanou keramiku. Nedaleko Ojvína se rozkládá půvabné lázeňské městečko Jonsdorf a v lesích se ukrývají pískovcové skalky neobvyklých tvarů. Při návštěvě na konci léta a začátku podzimu uvidíte u každé chaloupky zářit měsíčky,chryzantémy a jiřiny všech barev.

A JEŠTĚ NĚCO NAVÍC...

Poněkud opožděně jsme objevili úžasné ojvínské okolí - opravdu nedaleko se nachází množství neuvěřitelných pískovcových útvarů všech barev, tvarů a velikostí. Místy můžete i nalézt na jedné straně cesty pískovce bílé a na druhé červené či do fialova! Barva na fotkách je pravá, dokonce ve skutečnosti, pokud zasvitne slunce, i intenzivnější. A terén kupodivu pohodlně přístupný.

Mimo to i pár obrázků navíc z půvabného ojvínského nádražíčka pod hradem. Žitavská úzkokolejka přepravuje lázeňské hosty i turisty už od roku 1890. Parní mašinka vás doveze ze Žitavy až do Ojvína. Tady koleje končí. Doplní vodu (!) a po chvíli se navrací zpět. Zvlášťě děti si užívají. Kromě toho je tu i malé železniční muzeum a  kavárnička s milou obsluhou a speciálním menu (viz foto), jen příliš nedoporučuji výrobky bio, po zmrzlinové "Schwarzwaldské lince" (šlehačka?) mi bohužel bylo nevolno ještě dva dny...

Tato fotogalerie je prázdná.