Farní dvory (Enclos Paroissiaux)
se nacházejí v provincii nazývané příznačně Finistére („konec světa“), kde si kromě nich můžete užít i rozeklaných skalisek a bouřlivého moře na mysu Point du Raz nebo poloostrově Crozon. Většina „dvorů“ je chráněná ve vnitrozemí, ale ty blízko vody jsou vystaveny dosti likvidačnímu slanému větru.
V areálu každého farního dvora najdeme kostel, kalvárii, pohřební kapli a hřbitov, to vše obehnané zdí se vstupní branou. Vznik spadá do rozmezí od 15. do 18.stol. Na kalváriích můžete obdivovat řadu rázovitě pojatých postaviček z biblických výjevů. I sochy (převážně místních) svatých v barevně až barokně vybavených kostelech jsou často jednoduššího provedení, některé vypadají dost roztomile. Nepocházejí totiž z dílen slavných umělců, ale zdejších kameníků, kteří je zřejmě trošku přizpůsobili místním obyvatelům.
Nejznámější jména: Guimiliau, Saint-Thégonec, Ploudry, Sizun, přímořský Tronoën a samozřejmě mnoho dalších.
Mnoho výprav směřuje do známého západobretaňského městečka Locronan (Loc Ronan znamená prostě svatý Ronan), trošku uměle zakonzervovaného v čase. Díky tomu je velmi oblíbené filmaři, kteří exteriéry použili asi ve 30 filmech. V 15. stol. město proslulo výrobou lodních plachet žádaných v celé Evropě a dokonce i v Novém světě. Hrázděné domky z 16. - 18. stol. s množstvím obchůdků a barevných květin jsou opravdu pěkné, ale ouvej, ty davy turistů … Čísla 800 stálých obyvatel a 800 000 turistů ročně jsou dosti výmluvná. Ovšem gotický kostel sv. Ronana je krásný, světec je tu i pochován, u jeho náhrobku planou barevná světélka a střídá se tu množství poutníků. V městečku se každoročně 2. červencovou neděli koná procesí (6 km kolem Locronanu) a jednou za 6 let tu můžete zažít tzv. La Grande Troménie, 12 km dlouhou náboženskou pouť s 12 zastávkami (a obdivovat tradiční bretaňské kroje). Ještě zajímavost – Locronan si velmi oblíbil český malíř Jan Zrzavý. Možná si vzpomenete na jeho obraz „Studna v Locronanu“.
Jinak bretaňští světci jsou kapitolou sami pro sebe. Nejenže jich je velké množství, ale většina z nich je mimo Bretaň (až na výjimky) neznámá. Někteří nejsou ani uznaní Římem, což zřejmě místním příliš nevadí Patronkou Bretaně je sv. Anna, někdy přezdívaná „Babička Bretonců“. Poměrně známým světcm je sv. Ivo (Yves, breton.Erwan) z 13. stol., kněz a právník, jichž je i patronem. K bretaňským svatým patří také roztomilé historky. Sv. Ronan (6.stol.) byl irským misionářem, který uměl rozmlouvat s divou zvěří. Místnímu venkovanovi zachránil jedinou ovečku a ten jej pak stále následoval. Jeho žena obvinila Ronana před králem Gradlonem z čarodějnictví a ze smrti své dcery. Král uvrhl světce do vězení a vypustil na něj divoké psy. Když se mu nic nestalo, byl propuštěn a dokonce vzkřísil i udušenou dívku, která byla zatím matkou schovaná v truhlici. Sv. Corentin (5. stol., první bretonský biskup, patřící mezi tzv. sedm svatých zakladatelů Bretaně) zase varoval krále Gradlona před zničením města Ys kvůli jeho hříšné dceři, město se pak vskutku potopilo. Ve své poustevně se živil rybičkou, které vůbec neubývalo, má tudíž ve znaku rybu. Sv. Thégonneca zase uvidíte s vozíkem taženým vlkem (vlci mu totiž oslíka snědli, využil tedy je). Legend je samozřejmě mnohem více a ještě barvitějších.
Ač patří již k Normandii, přidávám i pár obrázků z proslulého Mont St. Michel, místa známého už starým Keltům. Původně hora patřila benediktinům, podle legendy se r. 708 sv. Aubertovi, biskupovi z Avranches, zjevil ve snu archanděl Michael a přikázal mu zde postavit kapli, z které se postupně stalo významné poutní místo.
Opravdu zdálky nádhera, ovšem při snaze dostat se dovnitř zjistíte, že to není až tak jednoduché. Tedy takové množství turistů, autobusových zájezdů a automobilů hned tak někde neuvidíte (inu, několik hvězdiček Unesco..). V podhradí se téměř neproderete úzkými uličkami napěchovanými obchody a turisty. Poněkud nás zklamal i samotný vnitřek (genius loci možná jen v noci), snad je to i tím, že tam určitou dobu bývala věznice. Takže možná nejlepší volbou je obejít si celou horu pěšky (ovšem pozor na pohyblivé písky!) a dovnitř se nevydávat.
Fotky: Guimiliau, Sizun, Tronöen, kostelík na Pointe du Van, Locronan, krásné poutní místo u Pen ar Hoat (a pár dalších míst, nezapisujíc si je, bohužel už neznám přesná jména)a St.Michel, ovšem bretaňský. Nakonec Mont St. Michel normandský. (A úplně poslední obrázek z úžasně přívětivé farnosti v Le Havru, kde nás po zjištění, že jsme Češi, místní kněz všem představil, farníci na nás vlídně hleděli a snažili se nám sdělit, kdy byli v Praze. Jeden pán nám dokonce rusky líčil, jak šel po Sametové revoluci pěšky až do Čech.)
