Zlonice

Působivý červenobílý kostel Nanebevzetí Panny Marie upoutá každého návštěvníka Zlonic opravdu na první pohled. Nejen velikostí, ale především svým barokním půvabem, který získal v 1. polovině 18. století za hraběte Filipa Kinského. V letech 1727-35 byl podle plánů F.M. Kaňky vystavěn na základech původního staršího kostelíka. Dvojice pozdějších věží a budova zdejší fary pak pochází od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Jemu se připisuje i stavba bývalého špitálu, v padesátých letech 20. století přeměněného v Památník Antonína Dvořáka, který zde pod vedením výborného hudebníka A. Liehmanna hrával na housle a na varhany (a dokonce i zpíval). Liehmannova dcera Terezie prý byla i jeho první láskou.. Vedlejší tzv.varhaníkovna je věnována právě tomuto Dvořákovu učiteli. A v přístavbě varhaníkovny se navíc nachází pamětní síň zdejšího rodáka Eduarda Ingriše, cestovatele a známého hudebního skladatele. Proč známého – kdo by neznal písničku „Teskně hučí Niagara“?

A aby toho ve Zlonicích neměli málo, v městečku mají k tomu všemu železniční muzeum, pěkně upravený židovský hřbitov a jednu zvláštní sochu – sv. Onufria. Ta stojí poněkud stranou v polích a rozhodně není lehké ji najít. Nicméně stojí za to – posuďte na fotografiích.

Sv. Onufrius Veliký byl poustevníkem, žijícím ve 4. století v Egyptě. Nějaký čas žil v klášteře, ale později odešel do pouště, kde v opuštěné jeskyni prožil šedesát let. Za oděv mu sloužil jen bederní pás z listí a vlastní vlasy a vousy. Onufrius nepatří mezi často zpodobované světce – jeho sochu od M.B. Brauna najdete v Kuksu a kupodivu ještě dvakrát nedaleko Zlonic - ve Smečně a Šlapanicích. Jeho ostatky přinesli do Evropy templáři a část z nich se dokonce nachází v pražské Svatovítské katedrále.

Tato fotogalerie je prázdná.